— Rozveď se, Kláro. Než z tebe zůstane jen stín.
Monika Švecová, moje jediná kamarádka, se kterou jsem ještě směla udržovat kontakt, na mě hleděla s takovou lítostí, až jsem měla chuť zmizet pod stolem. Seděly jsme v maličké kavárně na třídě Svobody v Olomouci a já si pod desku stolu schovávala ruce s oprýskaným lakem. Za oknem padal mokrý březnový sníh, těžký a šedivý — přesně takový, jakou náladu dokázala doma vytvořit moje tchyně.
— A kam bych šla, Moniko? Matějovi je sedm, v září nastupuje do školy. A Roman… ten je jen vyčerpaný.
— Ne, Kláro. On není vyčerpaný. On si prostě zvykl, že může všechno. A Božena Hájeková tě ukusuje po kouskách. Zapíjí tě kávou a zakusuje těmi svými koláči.
Měla pravdu. Jenže pravda je jako studená sprcha v lednu — probere tě, ale můžeš z ní onemocnět. Domů jsem dorazila krátce po sedmé. V předsíni byl cítit osmažený cibulový základ a něco mnohem horšího — průšvih.
— Přítěž! — zasyčel hlas Boženy Hájekové dřív, než jsem si stihla zout boty.
Stála ve dveřích kuchyně s rukama v bok. Roman seděl u stolu, bez zájmu šťoural do jídla a ani nezvedl oči. Žádná reakce, žádné gesto.
— Paní Hájeková, přišla jsem z práce. Jsem unavená. Můžeme to probrat zítra?
— Žádné zítra nebude! — její hlas vystřelil do výšky. — Roman už se rozhodl. Nebudeme živit někoho, kdo jen vysává. Byt je můj. Na koho je napsaný? Na mě. A ty jsi tu co? Podnájemnice bez smlouvy. Chceš mluvit o zákonech? Zkus dokázat, kolik jsi do tohohle bytu dala, když všechny účtenky mám já!
Zmizela v ložnici. Opřela jsem se o studenou zeď a čekala, že se mi podlomí kolena. Roman konečně zvedl hlavu. Nebyla v tom zloba. Jen otrávenost.
— Kláro, buď rozumná. Odjeď k mámě do Benešova. Tady to nemá cenu. Máma je ve stresu, zvedá se jí tlak.
Za okamžik proletěl otevřenými dveřmi na chodbu můj první kufr — ten s ulomeným držadlem. Božena Hájeková, navzdory svému „tlaku“, házela s obdivuhodnou přesností.
— Vypadni! — křičela do dvora. — Lidi, podívejte se! Šest let se vezla na zádech mého syna a do domácnosti nepřinesla ani korunu!
Vyšla jsem ven. Náš dvůr byl obyčejný panelákový blok. Lidé se vraceli z práce, venčili psy, postávali u garáží. Automaticky jsem je počítala, stejně jako v práci počítám kamiony na nakládce. Jeden… tři… sedm… deset. U dětského hřiště ztichly dvě sousedky, chlapi přestali cinkat klíči.
Osmnáct. Přesně osmnáct párů očí sledovalo, jak se z druhého kufru po dopadu vysypaly moje svetry, Matějovy knížky i starý kabát — přímo do rozbředlého sněhu.
— Tady máš ty svoje hadry! — ukázala na mě tchyně vítězoslavně. — A už se sem nevracej! Matěje si Roman vezme v pátek, soud to potvrdí. On má střechu nad hlavou, ty nemáš nic!
Uvnitř mě nic neprasklo. Naopak. Rozhostilo se ticho. Takové to, které znáte z dispečinku, když se přeruší spojení a vy víte, že teď musíte jednat rychle, jinak dojde ke srážce.
Vytáhla jsem telefon. Ruce jsem měla klidné.
Vytočila jsem číslo, které jsem znala zpaměti už deset let, ale nikdy jsem nenašla odvahu ho použít.
— Tati? To jsem já, Klára. Ano… Olomouc, třída Svobody. Přijeď pro mě.
Podívala jsem se na displej. 18:42.
Božena Hájeková dál hulákala, Roman si zapálil na balkoně a demonstrativně se díval nad mou hlavu. Sousedé si šeptali. Někdo utrousil: „Tak dopadla, dispečerka.“
Sedla jsem si na lavičku u vchodu. Bláto na botách začínalo zasychat.
— Za devatenáct minut, — řekla jsem tiše.
— Co si tam mumláš? — vyklonila se tchyně z okna v přízemí. — Čekáš, že pro tebe Luboš Pražák přijede svým starým loganem?