Chtěla jsem tátovi říct „promiň, že jsem tě neposlechla“, když mě před deseti lety varoval, že Roman je jen nenápadný dravec v dobře padnoucím saku. Místo slov jsem se na něj podívala a lehce přikývla. Stačilo to. Rozuměl mi beze slov.
„Máš tři dny,“ pronesl klidně. „Právníci připraví návrh na vypořádání majetku. Ale pro svoje si musíš dojít sama. Jsi přece dispečerka, Kláro. Nestačí umět posílat náklady na cestu. Musíš je umět i stáhnout zpátky.“
Stáhla jsem z prstu snubní prsten. Sjel až příliš snadno – za poslední dva týdny jsem z nervů zhubla tolik, že mi kroužek na ruce jen klouzal. Položila jsem ho na stůl mezi nás. Kov cinkl o dřevo a tím zvukem jako by se něco definitivně uzavřelo.
Hned ráno jsem zablokovala všechny karty, ke kterým měl Roman přístup. Bylo to první rozhodnutí, které mě skutečně něco stálo. Když jsem v aplikaci mačkala tlačítko „zrušit“, ruce se mi třásly. Přesto jsem neuhla.
Telefon začal šílet už po dvou hodinách. Čtyřicet zmeškaných hovorů. Pak zprávy na WhatsAppu.
„Co blázníš? Nemám čím zaplatit naftu do kamionů!“
„Kláro, okamžitě ty peníze vrať, je to na žalobu!“
„Máma brečí, udělalo se jí špatně, má kvůli tobě tlak!“
Neodpověděla jsem ani jednou. Seděla jsem na lavičce v parku u řeky – na tom stejném místě, kde jsem ještě včera čekala na záchranu. Tentokrát jsem ale na nikoho nečekala. Přemýšlela jsem a skládala plán.
Matěj byl u mojí maminky v Benešově. Přijala ho bez otázek, jen si do telefonu povzdechla: „Tak ses dočkala.“ Mrzelo mě, že viděl kufry pohozené v blátě před domem. Ta vina mě bodala, ale už mě neochromovala. Proměnila se v energii.
Nejhorší bylo, že jsem to tušila. Někde hluboko jsem věděla, že Roman si pořizuje nové hračky a elektroniku, zatímco já spravuju Matějovi obnošené punčocháče. Jen jsem si nechtěla připustit, že jsem si vybrala špatně.
Třetí den. Ve čtrnáct nula pět jsem vstoupila do budovy soudu v Olomouci. Podala jsem návrh. Tátův právník, suchý muž s dokonale uvázanou kravatou, se ke mně naklonil.
„Budeme žádat rozdělení i skrytých účtů. Až se váš manžel dozví, že víme o jeho pravidelných převodech matce, nebude se stačit divit.“
Vyšla jsem ven. Vzduch byl konečně jarní, voněl tajícím sněhem a benzínem z projíždějících aut.
Zítra jsem se měla vrátit do toho bytu. Ne jako vetřelec. Ne jako obtížný přívěsek. Ale jako někdo, kdo přišel uzavřít ztrátovou trasu.
Dveře jsem otevřela vlastním klíčem. Zámek šel ztuha – Božena Hájeková do něj zřejmě zkusila nacpat lepidlo nebo jinou hloupost, ale nestihla zavolat zámečníka. V předsíni se pořád držel pach těch jejích tvarohových buchet. Najednou se mi z té vůně zvedal žaludek.
Roman seděl v obýváku. Na stole prázdná láhev, kolem ní popelník přetékající nedopalky. Jakmile mě spatřil, vyskočil. Když si ale všiml, že za mnou stojí táta a dva muži v tmavých kabátech, zase se zhroutil zpátky do sedačky.
„Klárko…“ Božena vyplula z kuchyně s utěrkou přitisknutou k hrudi. „Čekali jsme na tebe. Románek je celý bez sebe. Já se unáhlila, víš? Vyskočil mi tlak, byla jsem rozrušená…“
„To vím,“ přerušila jsem ji a odsunula popelník stranou. „Teď už vím úplně všechno, paní Hájeková. Dokonce i to, kolik mě měsíčně stojí vaše údajná léčba.“
Položila jsem před ně vytištěné výpisy. 1 620 000 Kč. Číslo zvýrazněné tlustou červenou fixou vypadalo na květované ubrusové látce jako rozsudek.
„Co to má znamenat?“ zkusil Roman hrát překvapení, ale hlas mu přeskočil.
„Tohle je součet toho, co jsi rodině vzal,“ odpověděla jsem klidně. „Moje noční směny, které měly zalepit tvé výpadky, a tvoje pravidelné platby matce. Ze zákona jde o společný majetek, který jsi zatajil.“
Právník bez jediného slova položil vedle papírů další dokument – návrh na vypořádání.
„Byt je sice vedený na paní Boženu Hájekovou,“ řekl věcně, „ovšem rekonstrukce, vybavení a spotřebiče v celkové hodnotě tří milionů korun.“