„…byly uhrazeny z účtu vedeného na jméno Klára Tesařová,“ doplnil právník klidně. „Veškeré účtenky i bankovní výpisy máme k dispozici. Buď se dohodneme na podílech soudní cestou, nebo—“
„Nebo mi ty peníze vrátíte hned,“ skočila jsem mu do řeči. „Moji část. Tady a teď.“
Roman Matoušek instinktivně pohlédl na svou matku. Božena Hájeková ztratila barvu. Byla přesvědčená, že jsem odjela se dvěma kufry a navždy se vypařila. Netušila, že během necelé půlhodiny jsem si nevzala zpět jen otce, ale i vlastní hlas.
„Takovou sumu nemáme,“ vydechla chraplavě.
„Ale máte,“ odpověděla jsem a ani na okamžik neuhnula pohledem. „Na tom účtu, kam Roman posílal peníze ‚na stáří‘. Otevřete aplikaci a převeďte je.“
Vzduch v obýváku ztěžkl. Ticho bylo tak hutné, až hučelo v uších. Z kuchyně se ozývalo kapání kohoutku – toho, který Roman půl roku sliboval opravit.
Viděla jsem, jak se mu třesou prsty nad displejem telefonu. Převáděl částky zpět, jednu po druhé, na můj nový osobní účet. Kontrolovala jsem každou cifru. První milion. Pak dalších sedm set tisíc. Téměř všechno, co stačili „uložit bokem“. Každé potvrzení o přijaté platbě zaznělo suchým pípnutím – jako razítko pod novou kapitolou mého života.
Když zaznělo poslední upozornění, zvedla jsem hlavu.
„A teď si vezmu své věci.“
Vešla jsem do kuchyně. Na horní polici stála modrá hrnková klasika s malým odštípnutým okrajem. Koupila jsem ji první týden po svatbě. Tenkrát jsem byla opravdu šťastná. Věřila jsem, že budujeme domov. A přitom jsem jen vytvářela pohodlnou kulisu pro jejich jistoty.
Vzala jsem hrnek do ruky, přejela prstem přes prasklinu… a vrátila ho zpátky.
„Nechte si ho, paní Hájeková. Už se ke mně nehodí.“
Na chodbě mě Roman chytil za zápěstí.
„Kláro, prosím… co kdybychom to zkusili kvůli Matějovi Starému? Já se změním, slibuju.“
Nevyškubla jsem se. Jen jsem se na něj podívala chladně a věcně, jako když manažer přístavu hodnotí loď, která porušila harmonogram – pokuta je vystavená, případ uzavřený.
„Matěj bude bydlet se mnou v novém bytě,“ řekla jsem klidně. „Ty budeš posílat alimenty. Včas. O zbytek se postarají otcovi právníci.“
Vyšli jsme z domu. U lavičky před vchodem jsem si ještě upravila kozačku. Bláto už zaschlo a ostré jarní slunce zalévalo dvůr nemilosrdným světlem. Sousedi se dávno rozešli, ale věděla jsem, že zítra bude celý dům vědět, jak ta ‚příživnice‘ odjela černým SUV.
Otec stál opřený o auto.
„Hotovo?“ zeptal se stručně.
„Ano. Je konec.“
Kupodivu mi nebylo líto Romana. Litovala jsem tu mladou Kláru, která osm let obracela každou korunu a byla přesvědčená, že láska znamená jen to, že vás nikdo nebije. Až teď jsem pochopila, že láska je možnost nadechnout se bez strachu.
Nastoupila jsem. Auto se pomalu rozjelo z dvora. Nepodívala jsem se nahoru na balkon, kde Roman nejspíš kouřil svou poslední „bezplatnou“ cigaretu.
Večer vyzvednu Matěje z Benešova. Půjdeme mu vybrat postel do nového pokoje. Modrou, nebo zelenou? Na tom nezáleží. Důležité je, že rozhodnutí bude na mně.
Doma pak bylo ticho. Skutečné, klidné ticho.
A v něm se dalo konečně dýchat.