Čekáš, že pro tebe Luboš Pražák přijede svým starým loganem? Ten tě přece odpoledne zablokoval, to jsem si ověřila!
Devatenáct minut. Nekonečně dlouhá doba, když sedíš v čekárně u zubaře. A směšně krátká, když ti odtikává poslední úsek starého života.
V 19:01 se do průjezdu našeho dvora pomalu vsunulo černé SUV. Plulo tiše a jistě, jako kdyby mělo právo zabrat celý prostor jen svou přítomností. Lesklá karoserie, tmavá skla a poznávací značka, kvůli níž by i znuděný městský strážník raději odvrátil oči. Za ním přibrzdilo další auto, o něco nižší, ale stejně nehostinné.
Vůz zastavil přímo u mých kufrů poházených v blátě. U garáží někomu vypadlo z ruky nářadí. Božena Hájeková v okně zkameněla, nadávka jí zůstala viset v hrdle.
Z auta vystoupil muž v tmavém kabátě šitém na míru. Vysoký, rovný, s tváří tvrdou jako opracovaný kámen. Bohuslav Jelínek. Majitel největší logistické skupiny na severu republiky. Můj otec. Člověk, jehož jméno Božena znala jen z ekonomických zpráv a před kterým měl Romanův ředitel respekt hraničící s panikou.
Nepohlédl na dům, ani na balkon. Přišel rovnou ke mně. Dvěma prsty mi z ramene smetl neviditelný smítko a klidně se zeptal:
„Tohle všechno je tvoje?“
Podívala jsem se na kufry zabořené do špíny a přikývla.
Božena otevřela ústa, ale nevydala ani hlásku. Poznala ho. Její obličej získal barvu těch šedavých buchet, kterými mě tak ráda ponižovala.
„Naložte to,“ obrátil se otec na řidiče. „Kláro, nastup. Čeká nás práce.“
Zvedla jsem se a naposledy pohlédla nahoru. Romanovi vypadla cigareta z prstů rovnou na kalhoty, ani si toho nevšiml. Zíral na mého otce, jako by se před ním zhmotnila finanční kontrola s pouty v ruce.
Devatenáct minut. Přesně tolik stačilo, aby se Olomouc přestala podobat kleci.
Uvnitř auta voněla kůže a chladná jistota. Zadívala jsem se na své ruce. Lak na palci byl definitivně odřený, jak jsem se snažila zapnout kufr. Otec mlčel. Jeho ticho mělo větší váhu než cizí křik.
Zastavili jsme u jeho kanceláře nedaleko řeky. Šedá budova, čisté linie, recepce beze slov. Sekretářka jen přikývla a za chvíli přede mnou stál šálek horkého čaje v tenkém porcelánu. Ne v oprýskaném hrnku, kterým mi doma vyhrožovali, že ho vyhodí, ale v lehkém, téměř průsvitném šálku.
„Napij se,“ řekl otec stručně. „A pak otevři počítač. Jsi přece logistička. Zmapuj trasu, která tě dovedla až sem.“
Přihlásila jsem se do bankovnictví a otevřela naše společné účty. Tři roky jsem pracovala v přístavu na jeden a půl úvazku, brala noční směny, abych zalepila Romanovy „podnikatelské potíže“. Tvrdil, že jeho dopravní firma balancuje nad propastí. Že potřebuje čas. A že já jsem jeho opora.
Ne, nebylo to k smíchu. Nejvíc nebolelo to vyhození před dům. Drtilo mě, s jakou precizností mě okrádali.
Zadala jsem čísla do tabulky, automaticky, jako při plánování směn. Prsty běhaly po klávesnici a v hlavě se skládal řetězec podvodu. Můj plat – šedesát pět tisíc. Jeho údajný – třicet. A pak účet, o němž jsem neměla tušení. Otec ho odhalil jediným telefonátem do bankovní bezpečnosti.
Každý druhý den v měsíci. Pravidelně, téměř podle jízdního řádu. Čtyřicet pět tisíc korun odcházelo z Romanova účtu na kartu Boženy Hájekové. Tři roky bez přerušení.
Milion šest set dvacet tisíc.
Zírala jsem na monitor a cítila, jak se mi narovnávají záda. Žaludek, který se při každém otočení klíče v zámku svíral do uzlu, se konečně uvolnil. Nebyla jsem přítěž. Byla jsem zdroj.
„On okrádal vlastního syna,“ vydechla jsem. „Na Matějovu logopedii prý nebyly peníze, já brala dvojité směny… a on mezitím posílal mamince na koláče.“