Rozvalili se na mém gauči, usrkávali můj čaj a s naprostým klidem mi vysvětlovali, že odjet teď zkrátka nepřichází v úvahu.
„Iveto, snad to chápeš,“ rozhodila Klára Matoušeková rukama, jako by šlo o samozřejmost. „Byt jsme pronajali, nájem máme vybraný dopředu a ty peníze už jsou pryč. Kam bychom teď asi šli?“
„Ale říkali jste dva týdny,“ připomněla jsem tiše. „Uplynulo šest týdnů.“
„No tak se to protáhlo!“ ohradila se. „Řemeslníci zdržují, materiál nemají. Copak to děláme schválně?“
Vedle ní seděl Roman Mlynář a soustředěně rýpal nehtem do područky mého křesla. Do toho nového, které jsem si pořídila teprve loni a dávala si pozor na každý škrábanec.
Pozorovala jsem je a cítila, jak se mi v hrudi zvedá horká vlna vzteku, tmavá a těžká.
Všechno to začalo v listopadu.
Klára mi tehdy večer volala, hlas se jí třásl. „Iveto, prosím tě, pomož nám. Praskla trubka, máme vytopený celý byt. Podlaha je na odpis. Musíme rychle opravovat a nemáme kde bydlet. Mohli bychom se k tobě na pár nocí nastěhovat? Jen týden, maximálně dva, než to vyschne.“
Neváhala jsem ani minutu. Je to přece moje mladší sestra. Jediná rodina, která mi zůstala – rodiče zemřeli už dávno.
Je mi třiačtyřicet, pracuji jako účetní ve stavební firmě. Výplata není nijak závratná, ale vystačím si. Bydlím sama ve dvoupokojovém bytě v Kolíně, který jsem zdědila po babičce. Manžel odešel před šesti lety, děti nemám.
Klára je o pět let mladší. Odjakživa byla ta „malá“ – rodiče ji rozmazlovali a já nad ní držela ochrannou ruku. Před deseti lety si vzala Romana. Jejich manželství připomíná houpačku: hádky, usmiřování, znovu hádky. Oba pracují, ale peníze se jim záhadně rozplývají mezi prsty.
Když dorazili s kufry, přenechala jsem jim svou ložnici a sama se přesunula na rozkládací pohovku v obýváku. Říkala jsem si, že jde jen o krátké období.
První týden byl snesitelný. Klára vařila večeře, Roman dokonce opravil kapající kohoutek v kuchyni. Věřila jsem, že se vše rychle vrátí do normálu.
Druhý týden se atmosféra začala měnit. Klára přestala vařit, Roman už nic nespravoval. Zato si začali prostor upravovat k obrazu svému.
„Iveto, trochu jsem posunula poličku v koupelně,“ oznámila mi jednou Klára. „Moje kosmetika se tam nevešla.“
„Kterou poličku?“
„Tu, kde jsi měla svoje krémy. Dala jsem je do skříňky.“
Měla jsem jen tři kelímky, kupuji si je jednou ročně a šetřím s nimi. Ve skříňce je vlhko.
„Tam je přece vlhké prostředí,“ namítla jsem.
„Prosím tě, nic se jim nestane. Řešíš hlouposti.“
Spolkla jsem odpověď. Je to přece sestra. A má tu být jen krátce.
Po třech týdnech přišel Roman s dalším nápadem. „Iveto, máš pomalý internet. Přinesu si svůj router. Ten tvůj schováme do komory.“
„Proč? Funguje bez problémů.“
„Možná tobě. Já potřebuju vyšší rychlost kvůli práci.“
Pracoval z domova, něco kolem webových stránek. Celé dny zabíral obývák s notebookem, zatímco já se tísnila v kuchyni, pokud jsem si chtěla pustit televizi.
Čtvrtý týden jsem sebrala odvahu. „Kláro, jak pokračuje oprava? Kdy plánujete vrátit se domů?“
Zaváhala. „No… víš, rozhodli jsme se, že když už se do toho zasahuje, uděláme rovnou kompletní rekonstrukci. Ne jen podlahu.“
„A to znamená co?“
„Že to potrvá déle. Minimálně do jara. Pak uvidíme.“
Srdce se mi sevřelo. „Do jara? Vždyť jste mluvili o dvou týdnech!“
Klára si povzdechla a podívala se na mě téměř vyčítavě. „Iveto, nechovej se jako malé dítě. Situace se přece změnila a okolnosti jsou teď úplně jiné.“