Po té hádce se jejich chování ještě zhoršilo. Jako by si z mé trpělivosti udělali sport.
Klára si začala „omylem“ půjčovat moje věci.
Můj šátek? „Visel přece ve skříni, myslela jsem, že je k dispozici.“
Moje kabelka? „Vždyť je starší, chtěla jsem si s ní jen odskočit na trh.“
Krém na obličej z koupelny? „Zůstalo tam už jen trochu.“
Roman Mlynář mě přestal úplně zdravit. Procházel se po bytě jen ve spodním prádle, ponožky nechával poházené po obýváku a dlouhé noční telefonáty vedl tak hlasitě, že se mi třásly stěny.
A návštěvy? Ty se staly samozřejmostí. Bez jediného upozornění.
Vrátím se z práce a u kuchyňského stolu sedí cizí lidé, cpou se mým jídlem a smějí se, jako by byli doma.
„Kláro, kdo to je?“
„Naši kamarádi, Tadeáš Petříček a Andrea Vaněková. Seznam se!“
„Mohli jste mi dát vědět předem.“
„Prosím tě, vždyť o nic nejde!“
Ale šlo. V mém bytě se bez ohlášení hosté prostě nevodí. Jenže vysvětlovat to bylo jako mluvit do zdi.
Jednoho dne jsem otevřela dveře a okamžitě mi něco nesedělo. Pohledem jsem hledala svůj fíkus, který jsem osm let piplala, přesazovala, zachraňovala po každé zimě. Stál na balkoně.
V únorovém mrazu.
„Kláro, proč jsi ho dala ven?“
„Překážel nám. Potřebovali jsme místo na stromeček.“
„Jaký stromeček? Vždyť je únor!“
„Uklízeli jsme ho pozdě, no a?“
Fíkus nepřežil. Osm let péče zničil jeden bezohledný nápad.
Ten večer jsem se zavřela do koupelny a seděla tam snad hodinu. Jen jsem poslouchala kapání vody z kohoutku a přemýšlela. Tři měsíce jsem ustupovala. Mlčela. Doufala, že pochopí, že si uvědomí, kde jsou hranice.
Neuvědomili si nic. Naopak – čím víc prostoru dostali, tím víc si ho brali.
Vzpomněla jsem si na mámu: „Kláro je mladší, ustup jí.“
Na tátu: „Ty jsi starší, buď rozumná.“
Celý život jsem byla ta rozumná. Ta, která se přizpůsobí.
A výsledek? Zničená pánev, mrtvá květina a hulvát v trenýrkách rozvalený na mém gauči.
Dost.
Druhý den, když Klára odešla do obchodů a Roman měl nějaké vyřizování, jsem vytočila číslo zámečníka.
„Přijedete co nejdřív?“
„Do hodiny jsme tam.“
„Čekám.“
Dorazil za čtyřicet minut. Mladý, klidný, sebejistý.
„Co budeme měnit?“
„Oba zámky na vstupních dveřích.“
„Staré klíče máte?“
„Mám. Ale nové budou jen pro mě. Dvě sady.“
Podíval se na mě chápavě.
„Příbuzní?“
„Jak jste to poznal?“
„Třetí podobná zakázka tenhle týden.“
Za hodinu byly dveře vybavené novými zámky. V ruce jsem držela nové klíče. A měla pocit, že začínám znovu.
Večer se vrátili spolu. Slyšela jsem, jak Klára zkouší odemknout. Cvakání, ticho, znovu cvakání.
Pak překvapený výkřik a prudké bušení na dveře.
„Iveto Švecová! Otevři! Zámek je rozbitý!“
Přistoupila jsem ke dveřím.
„Není rozbitý. Jen má jiné klíče.“
Chvíli bylo ticho.
„Jak jiné? Ty jsi vyměnila zámky?“
„Ano.“
„Proč?“
„Protože je to můj byt. A já rozhoduju, kdo v něm bude bydlet.“
Za dveřmi to zašumělo, pak se ozval Roman:
„Iveto, otevři po dobrém. Máme tam svoje věci.“
„Vaše věci jsou sbalené v předsíni. Otevřu, vezmete si je a odejdete.“
„Ty ses zbláznila?! Zavolám policii!“
„Klidně. Vysvětlíš jim, proč tři měsíce bydlíš bez souhlasu majitelky.“
Nastalo ticho. A potom Klářino popotahování.
„Iveto, jak nám to můžeš udělat? Jsem tvoje sestra. Jsme rodina.“
Opřela jsem se čelem o dveře.
„Kláro, tři měsíce jsi jedla moje jídlo, používala moje peníze i elektřinu a převracela můj život naruby. A nakonec jsi vyhodila můj květináč s fíkusem na mráz, jako by to byla bezcenná věc.“