„Můj fíkus jsi nechala zmrznout na balkoně. Tvůj manžel mi nadával do lakomců a sobců. Tři měsíce jste tu bydleli zadarmo, ani korunu jste nepřidali a o odchodu jste nechtěli ani slyšet. Takhle se rodina nechová.“
„Peníze ti vrátíme!“ vyhrkla Klára.
„Ano, všechno doplatíme!“ přidal se Roman.
Zůstala jsem stát a čekala. „Kdy přesně?“
Rozhostilo se trapné ticho.
„No… postupně… nějak se domluvíme…“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Kláro. Tohle už stačilo. Sbalte se a běžte.“
Odemkla jsem.
Na chodbě stáli oba – pomačkaní, nevyspalí, plní vzteku. Klára měla oteklé oči od pláče, Roman zatínal čelisti.
„Ještě toho budeš litovat,“ procedil mezi zuby. „Tohle ti nezapomeneme.“
Pokrčila jsem rameny. „Jestli budu, je to moje věc.“
Ukázala jsem na tašky připravené u stěny. „Tady máte všechno. Přepočítejte si to a odejděte.“
„A kam asi máme jít?“ vyjela Klára zoufale.
„Do svého bytu. Jestli je opravený, nebo ne, už mě opravdu nezajímá.“
Chvíli na mě jen zírala, pak popadla jednu z tašek. „Máma by se za tebe styděla.“
„Spíš by se styděla za tebe,“ odpověděla jsem tiše. „Jsi její dcera, ale chováš se jako někdo, kdo jen natahuje ruku.“
Ucouvla, jako bych ji udeřila. Roman zvedl druhé zavazadlo a postrčil ji k výtahu. „Pojď, Kláro. Tady už pro nás nic není.“
Dveře výtahu se zavřely. Já zabouchla byt a otočila klíčem v novém zámku.
Tu noc jsem spala ve své ložnici. Ve vlastní posteli, pod čistým povlečením. Žádné Romanovo chrápání za zdí, žádné sestřino hlasité povzdechování. Jen ticho.
Ráno jsem prošla celý byt. Sesbírala jsem jejich zapomenuté drobnosti – kartáček na zuby, pantofle, nějaký starý časopis – a bez váhání je vyhodila. Přesunula jsem nábytek, aby prostor znovu dýchal po mém. Otevřela jsem okna dokořán a nechala dovnitř proudit studený, svěží vzduch.
Lednice zela prázdnotou. Snědli skoro všechno. Pokrčila jsem rameny. Aspoň si nakoupím to, co mám ráda já, a ne to, co vyhovovalo Kláře.
Telefon mi zvonil celý den. Nejprve sestra – mezi vzlyky výčitky. Potom Roman – nadávky a výhrůžky. Nezvedla jsem to ani jednou.
K večeru přišla zpráva: „Zničila jsi rodinu. Nikdy ti to neodpustím.“
Usmála jsem se a její číslo zablokovala.
Uplynuly tři měsíce. Přišlo jaro, ze střech kapala voda a slunce konečně hřálo.
Fíkus se zachránit nepodařilo, ale pořídila jsem si jinou rostlinu – malý citroník v květináči. Stojí na parapetu a už vyhnal první svěží lístky.
S Klárou spolu nemluvíme. Od známých jsem se dozvěděla, že stále bydlí ve svém bytě – a žádná rekonstrukce se nikdy nekonala.
Ukázalo se, že to byla jen výmluva. Svůj byt pronajali, inkasovali nájem a ke mně se nastěhovali, aby ušetřili. Udělali si ze mě bezplatný hotel.
Když jsem to zjistila, nepřekvapilo mě to. Spíš jsem byla ráda, že jsem je vyprovodila dřív, než by si začali nárokovat ještě víc.
V práci se mě kolegyně Sofie Vaceková zeptala: „Iveto, nelituješ toho? Přece jen je to tvoje jediná sestra.“
Chvíli jsem přemýšlela. „Víš, Sofie, příbuzní nejsou ti, kteří mají automaticky právo na naši trpělivost. Tu si musí zasloužit.“
„A co když se změní?“
„Možná. Až se to stane, můžeme si promluvit. Do té doby mi nic nechybí.“
Večer sedím na své pohovce, ve svém bytě, s hrnkem čaje v dlaních. Za zdí nikdo nekřičí do telefonu, po podlaze se neválí cizí ponožky a z lednice nemizí jídlo.
Je tu klid.
Je tu ticho.
Je to můj domov.
Vyměnit zámky bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem za poslední roky udělala.