Její tón byl chladný a nekompromisní. Jako by bylo samozřejmé, že se mám přizpůsobit. „Vždyť ti přece nijak nepřekážíme,“ dodala. „Jsme potichu, nic po tobě nechceme. Měla bys být ráda, že nejsi sama.“
Jenže radost mě přešla dřív, než skončil druhý měsíc jejich pobytu.
Roman Mlynář si postupně přivlastnil celý obývák. Přitáhl si další monitor, výkonné reproduktory a po podlaze rozvedl klubko kabelů, přes které se nedalo projít jinak než po špičkách. Každý krok připomínal pohyb v minovém poli – stačilo špatně došlápnout a něco spadlo nebo se vytrhlo ze zásuvky.
Klára Matoušeková mezitím ovládla kuchyň. Lednice, která dřív stačila mně samotné, byla najednou přeplněná jejími krabičkami a sáčky. Moje potraviny se scvrkly na jedinou spodní polici. Vařila téměř denně a byt se plnil těžkou vůní cibule a česneku, která se vsakovala do záclon i čalounění.
Jednou za mnou přišla s provinilým výrazem. „Ivet, trochu jsem ti poškrábala pánev,“ pronesla lehkovážně. „Ale nic se nestalo, stejně už měla něco za sebou.“
Ta pánev byla stará sotva půl roku. Investovala jsem do ní skoro tři tisíce korun, měla kvalitní nepřilnavý povrch a pečovala jsem o ni jako o poklad. „Kláro, stála mě opravdu hodně,“ řekla jsem tiše.
Mávla rukou. „Prosím tě. Koupíš si jinou. Jsi sama, nemáš za koho utrácet.“
Zatnula jsem čelisti tak silně, až mě rozbolela hlava.
Nepřispívali na nájem, energie ani internet. Když jsem to opatrně nadhodila, Roman na mě zíral s upřímným údivem. „Ivet, jsme přece rodina. Mezi blízkými se snad peníze neřeší.“
„Účty ale chodí každý měsíc,“ namítla jsem. „Elektřina i voda zdražily.“
Pokrčil rameny. „Zaplať to teď a pak se domluvíme. Jsme tu jen přechodně.“
Slovo „přechodně“ se opakovalo tak často, až ztratilo význam. V lednu jsem si řekla, že už nemůžu dál mlčet.
Seděla jsem u stolu, zatímco Klára oplachovala talíře a utírala si ruce do mé utěrky. „Kdy se chcete odstěhovat?“ zeptala jsem se přímo.
Otočila se ke mně. „Říkali jsme přece – do léta. Proč to vytahuješ?“
„Protože je to můj byt. Nemám kde pracovat ani si odpočinout. Spím na gauči ve vlastním domově.“
„Tak si to prohoďme,“ navrhla bez zaváhání. „Já půjdu na gauč a ty do ložnice.“
„Ne. Já chci, abyste se vrátili do svého.“
Ztuhla. V očích jí probleskl chlad. „Takže bys vyhodila vlastní sestru?“
„Ne na ulici. Máte přece svůj byt.“
„Probíhá tam rekonstrukce!“
„Už tři měsíce. Co tam děláte? Stavíte zámek?“
Klára hodila utěrku na stůl. „Víš co, Ivet? Ty jsi byla vždycky stejná. Lakomá a zahleděná do sebe. Rodiče ti nechali byt a já nedostala nic. A teď mi vyčítáš kus chleba.“
„Tenhle byt mi rodiče nenechali. Patřil babičce,“ opravila jsem ji.
„To je jedno! Tobě připadl, mně ne. A místo aby ses zachovala jako sestra, ženeš nás pryč.“
Chtěla jsem se bránit, ale do kuchyně vstoupil Roman. „Co se tu děje?“
„Tvoje švagrová nás chce vyhodit!“ vyhrkla Klára.
Roman se na mě zadíval. „Je to pravda?“
„Požádala jsem vás, abyste se odstěhovali. Měli jste tu být dva týdny, a jsou to tři měsíce.“
„A co?“ ušklíbl se. „Chováme se slušně. Nehádáme se, nepijeme. V čem je problém?“
„V tom, že je to můj byt a platí tu moje pravidla.“
Pobaveně se zasmál. „Tvoje pravidla… Ivet, buďme upřímní. Máš prázdný dvoupokojový byt a žiješ tu sama jak poustevník. Žádný manžel, žádné děti. Měla bys být ráda, že tu máš aspoň trochu života. A místo toho ohrnuješ nos.“
Zalila mě vlna horka. „Do toho, jak žiju, ti nic není.“
„Je, když kvůli tobě moje žena brečí,“ odsekl. „Chceš, aby zase dva dny probrečela?“