„Zuzano, pošli mi pár tisíc, musím natankovat,“ obrátil se Kryštof Doležal na manželku, sotva vešel do obýváku.
„A ty už nemáš vůbec nic?“ podivila se Zuzana Moravecová a zvedla oči od notebooku.
„Dal jsem to Nikole. Potřebovala zaplatit splátku za auto,“ vysvětlil neurčitě.
„Takže sestře půjčíš, ale sám pak nemáš ani na benzín?“ opáčila chladně. „Možná by měla to auto prodat, když si ho očividně nemůže dovolit.“
„Prosím tě, nezačínej zase. Půjč mi to, vrátím ti to po výplatě.“
„O peníze nejde,“ povzdechla si. „Ale nemyslíš, že už je načase přestat Nikolu pořád dotovat? Jednou nemá na školku, pak na nákup, jindy je Matyášovi malá bunda. Je zdravá, tak ať si najde práci.“
„Víš přece, že je Matyáš často nemocný. S věčnými paragrafy ji nikdo zaměstnat nechce,“ namítl Kryštof.
„Když člověk opravdu chce, práci si najde,“ odsekla.
„Dobře, nech to být. Když mi nepůjčíš ty, vezmu si to od Michala Moudrého. Měj se.“
Praštil dveřmi a odešel. Pracoval na směny ve výrobním závodě a toho dne ho čekala noční.
Zuzana zůstala stát uprostřed pokoje a cítila, jak v ní roste vztek. Švagrová jí lezla na nervy čím dál víc. Neustále něco potřebovala a brala jako samozřejmost, že jí okolí vyjde vstříc.
Další ráno Zuzanu probudilo tlumené šustění a hlasy z předsíně. Kryštof se právě vrátil z práce a s někým tiše debatoval, spíš se přel.
„Tvoje žena stejně nikam nechodí, může pohlídat Matyáše aspoň na dvě hodiny. Je to pro mě hrozně důležité, taková příležitost,“ přemlouvala bratra Nikola Tkadlecová.
„A co když nebude souhlasit? Jsem po noční, sotva stojím,“ odpověděl unaveně.
„Vždyť je mu pět. Pustíš mu pohádku, bude si kreslit. Zvládne to sám.“
Zuzana už byla úplně vzhůru. „Kryštofe?“ zavolala směrem ke dveřím ložnice.
„Nikolo, vydrž chvilku,“ utrousil a vešel dovnitř.
„Co se děje?“ zeptala se Zuzana napřímo.
„Nikola má jít na pracovní pohovor a potřebuje, abychom pohlídali Matyáše,“ vysvětloval opatrně.
„A žádá o to tebe?“
„No… vlastně nás oba,“ zamumlal.
V tu chvíli se ozvalo hlasité bouchnutí vstupních dveří. Oba sebou trhli a vyběhli do chodby. U stěny tam stál malý Matyáš Kratochvíl s batohem na zádech a vyděšeně na ně hleděl.
„To snad není možné,“ vydechla Zuzana, naprosto ohromená drzostí své švagrové.
„Maminka říkala, že se brzy vrátí,“ špitl chlapec a křečovitě svíral popruh batůžku.
Zuzana protočila oči a beze slova odešla do kuchyně. Kryštof si těžce povzdechl, přistoupil k synovci a poklekl k němu.
„Dobře, tak na mamku počkáme. Sundej si bundu,“ řekl smířlivě, pomohl mu z kabátu a začal rozepínat boty. „A řekni mi, měl jsi už dneska snídani?“