„Volám jí pořád dokola a nic. Telefon bere jako hluchý,“ dodala Zuzana napjatě.
Kryštof se konečně probral, oblékl se a bez dalších řečí vyrazil do nejbližší lékárny. Zuzana mezitím zůstala u Matyáše, který neklidně podřimoval a občas ze spaní zasténal. Když se Kryštof vrátil, přinesl doporučený sirup i čípky, přesně podle instrukcí lékárnice. Ta mu ochotně vysvětlila dávkování i to, jak často lék podat. Společně chlapci podali první dávku a čekali, zda teplota klesne.
Nikola se objevila až pozdě večer. Dveře otevřela s úsměvem a zjevně v dobré náladě, zatímco její syn už dávno spal.
„Kde jsi byla?“ spustil na ni Kryštof zostra. „Tvůj syn má skoro čtyřicítky a ty nejsi k sehnání!“
„Začínám novou kapitolu života,“ pronesla nadšeně, jako by se jí celá situace netýkala.
„Jakou kapitolu? Vždyť jsi měla jít na pohovor.“
„No… tak trochu jiný pohovor,“ mávla rukou neurčitě.
„To je mi teď jedno. Jak ho chceš dostat domů? Usnul před chvílí.“
„Tak ho tu nechte přespat, ne?“ pokrčila rameny.
Do předsíně vstoupila Zuzana. „Nikolo, máme o vás strach. Matyáš měl vysokou horečku a nemohli jsme se ti dovolat.“
„Prosím tě, přestaňte s tím dramatem,“ odsekla. „Byla jsem tam, kde jsem měla být.“
„Choď si, kam chceš,“ odpověděla Zuzana pevně, „ale o syna se starej. Má silně zarudlý krk, zřejmě je nemocný už několik dní.“
Nikola se na ni zamračila. „Až budeš mít vlastní děti, pak mi dávej rady.“
Z pokoje se ozvalo ospalé: „Mami? To jsi ty?“ Matyáš se probudil hlukem.
„Ano, zlatíčko. Oblékni se, pojedeme domů,“ zavolala na něj.
Za pár minut už Nikola odváděla syna pryč.
„Tohle už je přes čáru,“ rozčilovala se Zuzana, když za nimi zapadly dveře.
Kryštof jen bezmocně rozhodil rukama. Chápal, proč je jeho žena rozhořčená, ale proti vlastní sestře se mu ostře vystupovalo těžko.
O týden později zazvonil Kryštofovi telefon.
„Kryštůfku, nevíš, co je s Nikolou? Dlouho ses s ní neviděl?“ ozvala se Ladislava Tichýová ustaraným hlasem.
„Ne. Proč?“
„Nechala mi Matyáše na víkend, že má něco neodkladného. Jenže je neděle večer, zítra jdu do práce a ona mi nezvedá telefon. A malý ještě není úplně fit, měl by na kontrolu.“
„To je jí podobné,“ povzdechl si Kryštof. „Dobře, zítra mám volno, vezmu ho k doktorovi. Ale kde je Nikola, to netuším.“
Ráno přijel k matce. Ladislava ho přivítala téměř se slzami v očích.
„Kryštůfku, to je pohroma,“ vydechla.
„Co se stalo?“
„Včera mi volala. Oznámila mi, že odjela do Brna. Prý si tam našla muže a jede za štěstím.“
„Do Brna? S kým?“ zůstal stát jako opařený.
„S nějakým chlapem, co ho nedávno poznala. Tvrdí, že je to její poslední šance a nesmí ji promarnit.“
„A Matyáš?“ zeptal se tiše.
„Řekla, že to zvládneme.“
„Kdo jako my?“
„Ty se Zuzanou… a já. Jenže víš, že chodím do práce. Jak to mám všechno stíhat?“ Ladislava si bezradně otřela oči. „Musíme se domluvit, co bude dál.“