Matyáš sklopil oči k zemi a sotva slyšitelně zamumlal: „Ne… nějak jsme to nestihli…“ Pak si přejel dlaní po břiše. „A už mám fakt hlad.“
Kryštof ho bez dalšího slova vzal za ruku a odvedl do kuchyně.
„Může mi někdo vysvětlit, proč si všichni myslí, že když nepracuju v kanceláři, tak vlastně nic nedělám?“ rozčilovala se Zuzana Moravecová, zatímco vyndávala z lednice mléko. „Řekni své rodině, že pracuju z domova. Je to normální práce, jen sedím u počítače tady, ne v open space!“
„Zuzko, prosím tě, klid,“ snažil se ji mírnit Kryštof Doležal. „Já jim to objasním, neboj. Teď by ale bylo fajn, kdybys malému něco připravila. Od rána nic nejedl.“
Pohled na chlapce jí obměkčil srdce. Nemohl za to, že jeho matka Nikola Tkadlecová létá světem jako bezstarostný motýl.
„Dobře,“ povzdechla si už klidněji. „Na co máš chuť? Udělám ti kaši… nebo vajíčka? A co třeba palačinky?“
„Palačinky!“ rozzářil se Matyáš. „A máme i kondenzované mléko?“
„Najde se,“ usmála se a lehce mu rozcuchala vlasy.
Za chvíli už seděli u stolu. Zuzana připravila hromádku teplých palačinek, které mizely podezřele rychle. Když se najedli, Kryštof se omluvil a odešel si ještě na chvíli lehnout. Zuzana pustila synovci pohádky a sama otevřela notebook. Čekal ji rozpracovaný projekt, který musela ještě ten den odevzdat editorovi.
Neuběhla však ani hodina, když se ozvalo tiché: „Teto Zuzano, mě bolí hlava.“
Otočila se. Matyáš seděl na gauči, tváře měl nezvykle rudé a na čele se mu perlil pot. Okamžitě zavřela počítač a přinesla teploměr.
„Třicet osm a tři,“ zamračila se, když přístroj zapípal. „Tak to nevypadá dobře, kamaráde.“
„A škrábe mě v krku,“ dodal slabým hlasem.
Zuzana pohlédla na hodiny. Nikola byla pryč už přes čtyři hodiny.
„Je mi zima,“ zachvěl se chlapec.
„Dobře, lehni si,“ přikryla ho dekou. „Hned ti přinesu další přikrývku a zavolám mamince, ano?“
Jenže telefon Nikoly Tkadlecové byl nedostupný. Po několika marných pokusech vytočila číslo tchyně, Ladislavy Tichýové.
„Paní Tichýová, Matyáš má horečku a je u nás. Nikole se nemůžu dovolat. Co mám dělat?“
„Jejda, chudáček,“ ozvalo se na druhém konci. „Nikolka má dnes důležitý den, určitě se zdržela.“
„To chápu, ale dítě má skoro devětatřicet. Potřebuju vědět, jak mu pomoct,“ odpověděla Zuzana napjatě.
„Proboha, dej mu něco na snížení teploty,“ odvětila tchyně poněkud podrážděně.
„Jenže já nemám děti. Netuším, jaký lék a v jaké dávce.“
„Tak to zkoušej dál Nikole, nebo skoč do lékárny. Tam ti poradí.“
Hovor skončil a Zuzana si uvědomila, že tady oporu nenajde. Vrátila se do ložnice a zatřásla Kryštofem.
„Kryštofe, vstávej. Matyáš má vysokou horečku a Nikola je nedostupná.“
„Cože… kdo?“ zamumlal rozespale.
„Tvoje sestra je k nezastižení a její syn nám tu leží s teplotou,“ řekla pevně.