„Z čeho asi?“ vybuchl Radovan. „Jsem bez práce!“
„A tvoje matka je v důchodu a bydlí tu na moje náklady,“ připomněla jsem klidně. „Navíc jsi odmítl tři nabídky. Prý pod tvoji úroveň.“
„To snad nemyslíš vážně!“ rozčílila se Květoslava Pospíšilová. „Můj syn je předurčený k něčemu lepšímu!“
„Tak si tedy uvařte sami. Jste přece taky žena,“ podotkla jsem s lehkým úsměvem.
„Nejsem žádná kuchařka!“ rozhodila rukama. „Tyhle prsty patří klavíru!“
„Jenže už dva roky neučíte,“ odpověděla jsem. „Možná je čas přijmout, že klavír složenky nezaplatí.“
Vydrželi to přesně dva dny. Třetí den tchyně uplácala rozvařené těstoviny, které se lepily k sobě, a Radovan připálil karbanátky tak, že byly uvnitř syrové a zvenčí černé. Já si dál nosila své – jednou sushi, jindy salát nebo kuře se zeleninou.
„Děláš to schválně!“ křičela na mě pátý den Květoslava. „Chceš nás dohnat k tomu, abychom tě prosili?“
„To opravdu ne,“ odvětila jsem vyrovnaně a rozbalila si tortillu. „Jen nechápu, proč mám po dvanácti hodinách ještě obskakovat dva dospělé lidi.“
Ke konci týdne kuchyň připomínala bojiště – připálené hrnce, zaschlé cákance polévky na podlaze a konvice s propáleným dnem.
„Dost! Odjíždím k Johaně Martinecové!“ prohlásila Květoslava Pospíšilová.