„…zaplatili jsme ho z peněz, které mi dala máma ještě před svatbou. Pamatuješ?“ pokračovala klidně. „Prodala svůj pokoj v družstevním bytě a řekla mi tehdy: ‚Tohle je na tvou budoucnost.‘“
Krátce se odmlčela. „A nakonec to byla budoucnost nás obou.“
Tomáš mlčel a vyhýbal se jejímu pohledu.
„Byt je napsaný na mě,“ dodala věcně. „V té době jsi neměl stálou práci, hledal ses. Banka po mně chtěla potvrzení o příjmu, jinak by nám úvěr nedali. Vzpomínáš si na to vůbec?“
„Ale my jsme se přece dohodli…“ namítl tiše.
„Dohodli jsme se, že bude společný. A tak jsem to i brala,“ přikývla. „Dokud jsi ty sám nepřišel s nápadem všechno dělit.“
Radka Švecová se znovu posadila, vzala do ruky hrnek. Káva už byla studená, přesto se napila, jako by jí na chuti nezáleželo.
„Víš, Tomáši,“ řekla po chvíli, „možná máš pravdu. Asi je čas se rozvést.“
„Opravdu?“ Narovnal se. V hlase mu zazněla naděje, ale v očích probleskla nejistota.
„Ano. A když už chceš začít znovu, udělejme to férově.“ Položila hrnek zpět na stůl. „Já zůstanu tady. Byt je můj. Ty si najdeš nové místo. Sám. A za svoje peníze.“
„Radko, přece si to můžeme vyříkat normálně…“
„A tohle není normální?“ pousmála se bez tepla. „Toužil jsi po svobodě. Tak ji máš. Bez omezení.“
Tomáš si sedl naproti ní. Košile, kterou si ráno pečlivě vybral, na něm najednou působila směšně.
„Teď ale nemám na jiný byt,“ přiznal.
„A já už nemám chuť tě živit,“ odpověděla klidně. „Sám jsi říkal, že jsme dospělí lidé.“
„Myslel jsem, že to zvládneme v klidu…“
„Vždyť to tak je,“ pokrčila rameny. „Nikdo nekřičí, žádná scéna se nekoná. Každý dostane přesně to, co chtěl. Ty jsi chtěl, abych odešla. Nakonec odejdeš ty. Nepřijde ti to spravedlivé?“
Vstala, odnesla hrnek do dřezu. Na displeji telefonu bliklo upozornění na doručení potravin, které objednala už včera na dnešní oběd.
„Musím si to promyslet,“ zamumlal Tomáš.
„Samozřejmě,“ kývla a oplachovala porcelán pod tekoucí vodou. „Jen to zbytečně neprotahuj. Odpoledne přijdou kamarádky. Nerada bych před nimi rozebírala rodinnou situaci.“
Odešel do ložnice. Slyšela tlumený, uspěchaný hovor – snažil se mluvit potichu, ale napětí z jeho hlasu nešlo přeslechnout. Kurýr mezitím přivezl nákup a Radka začala krájet zeleninu. Její pohyby byly pomalé, soustředěné, téměř uklidňující.
Asi po půlhodině se vrátil do kuchyně.
„Radko, neměli bychom to ještě jednou zvážit? Třeba jednáme ukvapeně.“
„Co chceš zvažovat?“ neodtrhla zrak od prkénka. „Rozhodnutí jsi udělal ty. Já s ním souhlasila. Je to čisté a jednoduché.“