Potkala ho úplnou náhodou, když jednou vyrazila na procházku s kočárkem. Ondřej Moravec se tehdy zvědavě naklonil nad malou dcerku, usmál se a prohodil pár vlídných slov. Od té chvíle se začal objevovat čím dál častěji. Nikdy nepřišel s prázdnou – jednou přinesl plyšáka, jindy chrastítko nebo alespoň sladkost.
Když jednou nadhodil: „Co kdybychom se vzali? Nejsem přece žádný darebák,“ Ivana Mladýová si nedělala iluze. Bylo jí jasné, že ho víc než ona samotná přitahuje její byt. O velké lásce si nedělala žádné představy. Přesto souhlasila. Brali se tiše, bez velkých oslav, a po svatbě se vlastně nic zásadního nezměnilo. Ondřej si dál žil po svém, domů chodil nepravidelně a podle nálady.
Pak si ale všimla, že se s ním něco děje. Býval zadumaný, duchem nepřítomný. U večeře bezmyšlenkovitě převaloval těstoviny po talíři a pohledem bloudil kamsi daleko, jako by byl myšlenkami úplně jinde.
Ivana své jméno odmalička neměla ráda. Připadalo jí zastaralé, jako by patřilo nějaké babičce. Když trochu povyrostla, matka jí prozradila rodinné tajemství. Její otec byl kdysi bezhlavě zamilovaný do jiné dívky – krásné a nápadné Ivany. Ona ho však odmítla a provdala se za jiného.
„Pak potkal mě,“ vyprávěla matka klidně. „A když ses narodila, dal ti její jméno. Na svou první lásku nikdy docela nezapomněl.“
„A to ti nevadí? Nežárlíš?“ ptala se tehdy Ivana.
„Ne. Miloval nás obě. Ale první láska v člověku zůstane napořád. Jednou to pochopíš sama,“ odpověděla matka a pohladila ji po vlasech.
„A byla ta jeho Ivana taky tak ošklivá jako já?“ vyhrkla tehdy zoufale.
Matka se usmála. „Co to povídáš za nesmysly? Pamatuješ si pohádku o ošklivém káčátku? A jestli se ti jméno nelíbí, až budeš dospělá, můžeš si ho změnit. Jaké by sis přála?“
Dívka pak stála před zrcadlem a zkoušela si různá jména nahlas, jako by si oblékala nové šaty. Žádné jí ale nepřipadalo její. Nakonec si povzdechla. Věděla, že jiným jménem by krásnější nebyla. A koneckonců si na to své už zvykla.
Pochybovala však, že by ji někdo dokázal milovat tak, jako otec miloval svou první Ivanu. Vlasy měla mdle světlé, neurčité barvy, oči úzké a bradu příliš špičatou. Sama sebe viděla jako nepovedenou.
Otec ji měl rád – téměř stejně jako skleničku něčeho ostřejšího. Cestou z práce se často zastavil v levné hospodě. Když si přihnul, býval měkký a laskavý. Nikdy nepřišel domů bez drobnosti pro dceru: čokolády, bonbonů, někdy i malé hračky. A když nic nestihl koupit, dal jí alespoň pár korun. Ivana si peníze schovávala a pořizovala si to, po čem toužila.
V posledním ročníku střední školy otec zemřel. Vracíval se tehdy domů podél řeky, kde si hrály děti. Míč jim spadl do vody a on se ho rozhodl vylovit. Byl pod vlivem alkoholu a proud ho stáhl. Už se nevynořil.
Matka nad jeho smrtí nejdřív jen hořekovala a vyčítala mu, že je nechal samotné. Jak teď vyžijí? Ivana chtěla dál studovat, ale z čeho? Jaká budoucnost ji čeká v malé vesnici?
Ivana pro otce truchlila upřímně a dlouho. O odchodu z domova nechtěla ani slyšet, ale matka trvala na svém.
„Tady pro tebe nic není. Odjeď do města, třeba tam najdeš štěstí… a možná i manžela,“ říkala smutně.
A tak odjela. Sněla o tom, že se stane lékařkou, ale byla realistka. Po vesnické škole si na univerzitu netroufala. Přihlásila se tedy na zdravotnickou školu. Líbila se jí představa bílého pláště.
Na koleji sdílela pokoj s Ditou Martinecovou. Ta byla přesným opakem Ivany – výrazná brunetka s hustými kudrnami, tmavýma očima, opálenou pletí a plnými rty. Postavu měla jako modelka. Vedle ní si Ivana připadala ještě neohrabanější.
Dita si byla své krásy dobře vědoma a po boku nenápadné spolubydlící zářila o to víc. Přesto spolu vycházely bez konfliktů. Každé takové uspořádání vlastně vyhovovalo. To se změnilo ve chvíli, kdy se Dita seznámila se studentem z technické univerzity.
Jakmile ho Ivana spatřila, ztratila hlavu. Ondřej Moravec měl přitažlivý úsměv a přirozené kouzlo, kterému se těžko odolávalo. Občas přicházel za Ditou na kolej. Ona byla svědomitá, chtěla školu dokončit s výborným prospěchem a pokračovat dál na lékařské fakultě, takže často seděla zabořená do skript.
Ondřej postával u dveří nebo se posadil na kraj postele a čekal, až dočte kapitolu.
„Budeš ještě dlouho?“ ptal se netrpělivě.
„Běž zatím do kina s Ivanou. Zítra mám zápočet,“ mávla rukou Dita, aniž by zvedla oči od knihy.
Ivana by s ním do potemnělého sálu šla okamžitě, s bušícím srdcem a rozechvělýma rukama. Jenže Ondřej ji nikdy skutečně nepozval. Chvíli poseděl, povzdechl si – a odešel.
„Proč ho tak trápíš? Kdyby na mě někdo takhle čekal, byla bych nejšťastnější na světě,“ vyhrkla jednou Ivana, aniž tušila, že právě touto větou se mezi nimi začne pomalu měnit něco podstatného.