Ondřej se na ni chvíli díval a pak jen bezradně rozhodil rukama. „Prosím tě, to byla náhoda. Nějak si to zařiď sama,“ odbyl ji chladně.
Ivanu ta slova bodla tak, že měla co dělat, aby se nerozplakala přímo před ním. Slzy se jí nahrnuly do očí, ale hlas se jí ani nezachvěl. Oznámila mu klidně, že si dítě nechá.
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny, jako by šlo o úplnou maličkost.
Zkoušky ještě stihla dokončit, poslední semestr uzavřela včas, jen diplomová práce zůstala nedokončená. Porod ji zastihl dřív. Jednoho večera ji s prudkými bolestmi odvezla sanitka. Na svět přišla holčička.
Když ji propouštěli z porodnice, čekala tam jen Dita Martinecová. Podala jí obálku s penězi a tašku s dětskými věcmi.
„Holky ze školy se složily… a taky jsem trochu zatlačila na Ondřeje,“ poznamenala suše. „Kam půjdeš? Na kolej tě s dítětem nevezmou.“
Ivana zavrtěla hlavou.
„Tušila jsem to. Našla jsem ti podnájem – jeden pokoj u starší paní. Je sama a prý bude ráda za společnost. Nájem není vysoký. Mladí dneska nechtějí bydlet s někým dalším, tak je ráda, že se někdo našel.“
Dalo by se říct, že měla štěstí. Majitelka bytu, Alena Rychlýová, ji přijala nečekaně vlídně a hned od začátku nabízela pomoc.
„Ondřej něco přispěl,“ dodala Dita při odchodu, „ale víc od něj nečekej. Má známost. A já už musím domů, kvůli tobě jsem odložila odjezd.“ Pak ji objala a zmizela.
Jakmile za ní zapadly dveře, Ivana se konečně rozplakala.
„Neplač, přijdeš o mléko,“ napomenula ji přísně Alena Rychlýová, ale v hlase měla starost.
Peníze se rozkutálely rychleji, než čekala. Jenže stará paní si k malé vytvořila silné pouto. Mávala rukou nad Ivaninými omluvami, občas jí přistrčila talíř polévky nebo kousek koláče. Později začala vodit své známé – Ivana jim za drobný obnos píchala injekce a měřila tlak. Starší lidé mají zdravotních potíží vždy dost. Nakonec sebrala odvahu a nastoupila do nemocnice. Brala hlavně noční služby, aby přes den mohla být s dcerou.
Jednou vyšla s kočárkem až téměř do centra města. A tam narazila na Ondřeje. Naklonil se nad kočárek a zvědavě si holčičku prohlížel. Od té doby se občas objevil, přinesl plyšáka nebo sladkost.
Pak ale přišel nečekaný zlom. Alena Rychlýová zemřela ze spánku. Už dřív tvrdila, že nikoho nemá a byt jednou připadne Ivaně, ale ta tomu nevěnovala pozornost. Teprve když po pohřbu třídila její věci, našla obálku se závětí. Policie se sice krátce zajímala, zda mladá podnájemnice neměla na smrti podíl, ale přítelkyně zesnulé se jí rázně zastaly a veškeré podezření smetly ze stolu.
Ivana tak zůstala v bytě, který jí právem patřil. Když Ondřej zavolal, že přijde za dcerou, snažila se vždycky připravit něco dobrého k jídlu – věděla, že rád hoduje.
Jednoho večera ji překvapil.
„Měli bychom se vzít. Nejsem přece žádný darebák,“ prohlásil.
Ivana si nedělala iluze. Tušila, že ho víc než city láká jistota bydlení. Přesto souhlasila. I to málo jí připadalo jako výhra. Svatba proběhla tiše, bez oslav. Její každodennost se tím však příliš nezměnila. Ondřej si dál žil po svém, domů chodil, jak se mu zachtělo. Ona to přijímala – důležité bylo, že se vždy vracel.
Časem si ale všimla proměny. Býval zamyšlený, duchem nepřítomný. Seděl u stolu, těstoviny jen bezmyšlenkovitě posouval po talíři a hleděl kamsi skrz ni. Poprvé v ní hlodala nejistota.
Zavolala jeho kamarádovi a dozvěděla se pravdu. Ondřej se zamiloval do zpěvačky z restaurace.
Ivana se na ni šla podívat. Byla půvabná – štíhlá, v úzkých třpytivých šatech s vysokým rozparkem, zpod něhož se míhaly dlouhé nohy. Světlé vlasy měla upravené po vzoru Dagmar Havlové a hlas zastřený, příjemně hluboký. Ivana si sice dávala pozor na vzhled, ale po porodu jí zůstala kila navíc a pas byl dávnou vzpomínkou.
Tentokrát cítila, že jde o něco vážného. Na jiné ženy nežárlila. Zpočátku předstírala, že nic netuší. Ona ho milovala a sama by ho nikdy nevyhodila. Ondřej však ztratil veškeré zábrany – vracel se až nad ránem a z jeho oblečení bylo cítit cizí parfém.
Jedné noci přišel opět pozdě. Uviděl, že nespí, a bez okolků oznámil, že odchází. Slíbil, že na dceru bude posílat peníze.
„Jak chceš,“ odpověděla tiše.
Vzal si ji, ale lásku jí nikdy neslíbil.
Byt mezitím společně opravili, dcera už chodila do školy. Ivana dál pracovala v nemocnici a přivydělávala si injekcemi pro známé zesnulé paní, kteří jí za péči nosili sklenice se zavařeninou a domácí koláče. Její život měl pevný řád – až do chvíle, kdy se objevila další rána osudu a vážná nemoc vstoupila do její rodiny.