Ivana se tehdy rozohnila, ale Dita jen pokrčila rameny.
„A k čemu ti vlastně bude? Copak nevidíš, že je to typ, který se nikdy neuklidní? Už teď po něm holky šílí. Najdi si někoho obyčejnějšího, budeš mít klid,“ rozdávala jí kamarádka dobře míněné, leč studené rady.
Ivana studovala tak napůl. Nebyla hloupá, jen jí chyběla ctižádost. Jednoho podvečera přišel Ondřej na pokoj a Dita se zdržela v knihovně déle, než čekala. Na stole voněla pánev plná dozlatova opečených brambor a vedle ležel talíř s řízky koupenými v bufetu. Ondřej se zastavil ve dveřích a pohledem sklouzl rovnou k jídlu.
Ivana uměla brambory připravit tak, že se po nich jen zaprášilo – s kousky uzeného špeku, který jí občas posílala maminka z domova. Vůně se linula chodbou a přitahovala hladové studenty jako magnet. Pánev si musela hlídat, jinak by jí ji spolubydlící vyjedli během minuty.
„Nechceš si dát se mnou večeři? Dita tu bude co nevidět,“ nabídla mu, když si všimla, jak naprázdno polkl.
Nemusela ho přemlouvat. Pustil se do jídla s takovou chutí, že sotva stačil dýchat. Ivana ho pozorovala s tichým obdivem a v duchu si přála jediné – aby se Dita ještě dlouho nevracela.
Když dojedl a spokojeně se opřel, prohodil s úsměvem: „Z tebe by jednou byla skvělá manželka.“
Ta věta jí zněla v hlavě ještě dlouho.
Jednu sobotu měl Ondřej s Ditou domluvené kino. Jenže těsně předtím volala její maminka a Dita musela odjet domů.
„Až přijde, omluv se za mě,“ požádala Ivanu ve spěchu.
Ivana nezahálela. Připravila další ze svých vyhlášených večeří a čekala.
„Koupil jsem lístky,“ zamračil se Ondřej, když zjistil, že Dita odjela.
„Tak půjdeš se mnou,“ vyhrkla Ivana pohotově. „Nebo se mnou snad nechceš být viděn?“ poškádlila ho.
„Proč bych nechtěl?“ ohradil se. „Tak se obleč, počkám dole.“
Nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Devadesát minut vedle něj – možná se jí dotkne, možná ji vezme za ruku… Sama by k tomu odvahu nenašla. Rychle na sebe hodila šaty, navoněla se a vyběhla ven, aby si to náhodou nerozmyslel.
Cestou mluvila bez přestání. Vyprávěla historky z praxí, přidávala smyšlené příběhy i cizí zážitky, jen aby ho rozesmála. A povedlo se – smál se od srdce. Nenápadně se do něj zavěsila a ruku už nepustila.
V kině film sotva vnímala. Očima těkala mezi plátnem a jeho profilem. Zkoušela mu podsunout dlaň, ale Ondřej jako by si ničeho nevšiml. Když se na plátně objevila napjatá scéna, využila příležitosti – prudce ho chytila za ruku a předstírala leknutí. Držela ho pevně až do závěrečných titulků.
Doprovodil ji zpět na kolej.
„Nezajdeme ještě někam? Mám hlad,“ navrhl.
„Zbytečně utrácet?“ mávla rukou. „Mám na pokoji špek od mamky, bramborovou kaši i kyselé okurky. Lepší než jakákoli kavárna. Pojď.“
Nečekala na souhlas, prostě ho odvedla nahoru.
Našla se i láhev vína. Po vydatné večeři a několika sklenkách byl Ondřej uvolněný až příliš. Přesunul se z židle na Ditinu postel a opřel se o zeď. Ivana mezitím umyla nádobí, zhasla a posadila se vedle něj. Jakmile ucítil oporu, bez váhání se k ní přitulil a položil jí hlavu na rameno. Za chvíli ji začal líbat. Možná si namlouval, že je to Dita. A možná mu na tom vůbec nezáleželo. Ivana ani nedýchala – a polibek mu opětovala.
Ráno pronesl jen: „Promiň. Hlavně o tom neříkej Ditě, ano?“
Ivana necítila výčitky. Jen zvláštní, hřejivou radost. A Ondřej? Ten si z podobných věcí těžkou hlavu nikdy nedělal. Když se mu některá dívka nabídla, neodmítal.
O tři týdny později si Ivana spočítala dny – a svět se jí zatočil.
„A s kým?“ zeptala se Dita bez obalu.
„S Ondřejem,“ přiznala tiše.
„Ty neztrácíš čas,“ utrousila Dita suše. „Ale nespoléhej na to, že si tě vezme.“
Ivana však věděla, že jinou příležitost už mít nebude. Sebrala odvahu a všechno mu řekla. Ondřej se na ni chvíli díval a nadechl se, aby odpověděl.