Nemoc si tentokrát vybrala její matku. Starosti kolem léčení a péče zaplnily každý den natolik, že Ivana Mladýová neměla čas vracet se v myšlenkách k Ondřeji Moravcovi. Přestěhovala maminku k sobě, aby ji měla pod dohledem. Když lékaři naznačili, že zlepšení už čekat nelze, matka ji přemluvila, aby prodala rodný dům. Nebyla to žádná závratná částka, ale spolu s prodejem malého bytu by si mohla dovolit prostornější bydlení.
Ivana však nechtěla riskovat. S nemocnou matkou a dospívající dcerou potřebovala jistotu, a tak si raději vzala hypotéku. Do nového bytu se nakonec stěhovala už jen s dcerou – maminka se toho okamžiku nedožila. Dívka mezitím vyrostla v půvabnou mladou slečnu a byla Ivaninou největší oporou.
Když se Ivana ohlížela zpět, docházelo jí, že přes všechny rány osudu měla vlastně i štěstí. Nebyla krasavice, kolem níž by se točilo hejno nápadníků, a zájem mužů o ni nikdy nebyl oslnivý. Formálně však zůstávala vdaná – s Ondřejem se nikdy nerozvedla. Měla chytrou, krásnou dceru, stabilní práci i vlastní střechu nad hlavou.
Ondřeje znovu spatřila ve chvíli, kdy po něm potřebovala, aby se odhlásil z původního bytu. Ten musela prodat, aby splatila část úvěru. Překvapilo ji, jak sešel. Byl pohublý a působil unaveně. Neptala se, kam půjde. Už to nebyla její starost.
Uplynulo několik dalších let. Jednoho dne zazvonila u dveří žena, kterou Ivana poznala okamžitě – někdejší zpěvačka. Čas se na ní podepsal stejně neúprosně.
„Odvez si ho z nemocnice. Já odsud odjíždím. Byt není můj… Poslední dobou hodně pil. Spadl na stavbě, polámal si kdeco, chodí o berlích. Může být rád, že neskončil na vozíku. Brzy ho propustí, leží v krajské nemocnici,“ řekla bez obalu a odešla.
„To tak!“ vyhrkla Ivana do zabouchnutých dveří.
Doba, kdy by pro Ondřeje udělala cokoli, byla dávno pryč. Přesto šlo o člověka, ne o kus nábytku. A tak se do nemocnice vypravila.
„Nepředstavuj si, že ti po všem skočím kolem krku,“ řekla hned u lůžka. „Přišla jsem se podívat. Ta tvoje hvězda mě požádala, abych se o tebe postarala. Co je? Krása zmizela a s ní i obdivovatelé?“
Ondřej se neurazil. Jen si ji tiše prohlížel.
„Ty ses změnila,“ pronesl nakonec.
Ivana si pak promluvila s ošetřujícím lékařem. Když zjistil, že je zdravotní sestra, vysvětlil jí, že pacient bude potřebovat pravidelné injekce a ideálně i rehabilitační masáže.
„Ještě jsem se nerozhodla, jestli si ho vezmu domů,“ odpověděla zdrženlivě. „Už dávno nás s dcerou ze svého života vymazal.“
„Rozumím vám,“ povzdechl si lékař. „Ale dlouho si ho tu nechat nemůžeme. Je to otec vaší dcery.“
„Kdy ho propustíte?“ zeptala se.
„Zítra.“
Tu noc nezamhouřila oka. Vzpomínky i pochybnosti se jí honily hlavou až do svítání. Ráno seděla v autě a mířila zpět do nemocnice.
Dcera přijala otce s odstupem.
„Mami, proč je tady? Vždyť nás opustil. Odpustila jsi mu? Kde máš hrdost?“
„Je to tvůj táta. A tím zůstane navždy,“ odpověděla klidně.
Ondřej se po bytě pohyboval pomalu, s berlemi a bolestivou grimasou. Každý večer mu Ivana masírovala ztuhlé svaly. Občas zaskučel.
„Děláš mi to schválně?“ zavrčel jednou.
„Možná,“ odvětila suše.
Léčba však nesla ovoce. Postupně se jistil méně, kroky byly pevnější. Když se vracela ze služby, čekala ji na stole jednoduchá večeře. U dveří ji vítal s téměř přehnanou ochotou.
„Tak ho život semlel,“ pomyslela si nejednou. „A z lásky nic nezbylo.“
Jednoho večera se ho zeptala přímo: „Už jsi skoro v pořádku. Máš kam jít?“
„Chceš mě poslat pryč?“ vyhrkl. „Ivano, jsi ta nejlepší žena, jakou jsem kdy poznal. Všechno jsem pokazil. Slibuju, že už ti nikdy nedám důvod o mně pochybovat. Bez tebe jsem ztracený. Prosím, nevyháněj mě.“ V očích se mu zaleskly slzy.
Zestárl, zešedivěl, opíral se o hůl. S mužem, do něhož se kdysi zamilovala, měl společné jen jméno. Dcera brzy dokončí školu a založí si vlastní rodinu. Ivana věděla, že jednou zůstane sama. A Ondřej byl po celý její život jediným mužem, kterého skutečně milovala.
Přejela mu dlaní po vlasech. On její ruku sevřel a políbil.
„Radši půjdu něco připravit k večeři,“ vstala rychle, aby skryla dojetí.
„Máme doma kousek slaniny? Udělej brambory jako dřív,“ požádal tiše.
Někteří lidé rozdávají bolest, jiní se ji snaží unést a jít dál. Osud však s podivnou vytrvalostí přivádí jedny k druhým.
— Sebastian Červený, Začínáme na konci