„Spím s vaším manželem!“
Dveře do bytu nebyly zamčené, a tak bez zaklepání vstoupila dovnitř neznámá žena. Vysoké podpatky klapaly o podlahu a ona se ani nenamáhala zout. Zůstala stát na rozhraní předsíně a obývacího pokoje, kde jsem zrovna zalévala květiny, jako by jí ten prostor patřil.
Rychle jsem si ji přeměřila pohledem. Vysoká, štíhlá brunetka s dokonalou postavou, upravená do posledního detailu. Vedle ní jsem si připadala obyčejná a nevýrazná. Upřímně řečeno, zaskočila mě natolik, že jsem nebyla schopná pohotově reagovat.
Co se v takové chvíli vlastně říká? Jak má člověk odpovědět, když mu někdo bez obalu oznámí, že mu manžel zahýbá?
„A co má být?“ dostala jsem ze sebe nakonec. Podle jejího pobaveného úsměvu bylo zřejmé, že můj výraz prozradil víc, než jsem chtěla.
„Chci, abyste ho nechala jít,“ pronesla sebejistě. „Přestaňte hrát na city a držet si ho u sebe jen proto, že je vám to pohodlné.“
„Držet?“ zopakovala jsem nechápavě a připadala si přitom naprosto hloupě.
„Jak jinak to nazvat?“ Rozhlédla se po pokoji, prošla se po měkkém koberci v lodičkách a bez pozvání se usadila do křesla. „Jak dlouho jste spolu? Devět let? Stejně vás nikdy neopustí, cítí za vás odpovědnost.“
„Jedenáct,“ opravila jsem ji tiše. Stále jsem měla pocit, že se mi to jen zdá. Že každou chvíli procitnu a všechno bude jako dřív. Milenky přece nechodí zazvonit k manželce domů. A Tomáš Zeman? Ten přece není typ, který by měl poměr.
Čím by si ji vůbec získal? Není bohatý, pracuje v kanceláři za průměrný plat, má starostlivou maminku a pár úspor na účtu. To sotva ohromí takovou ženu. Ta přece musí hledat něco úplně jiného…
Mého manžela?
„Slyšíte mě vůbec?“ vytrhla mě z úvah.
„Ano, slyším.“
„Tak ho pustíte?“
Najednou jsem si namluvila, že je to opravdu jen sen, a rozhodla se jednat odvážněji, než bych si ve skutečnosti dovolila. Normálně jsem spíš tichý člověk a o muže, který mě podvedl, bych nebojovala. Ale když je to jen sen…
„Jste krásná, evidentně zajištěná. A můj manžel? Obyčejný chlap, ničím výjimečný.“
„Tak ho nechte jít a já si sama určím, co s ním bude.“
„Tak si ho vezměte,“ vyklouzlo mi z úst.
Narovnala jsem se, postavila konvičku zpátky na parapet a setřela si mokré ruce do zástěry.
„Klidně hned. Sbalím si věci a večer už tady nebudu.“
Rychlým krokem jsem přešla do předsíně, sundala z věšáku klíče a podávala jí je.
„Tady máte. Poslední dobou chodí domů pozdě. I když… koho vlastně obelhávám? Stejně nejspíš tráví večery s vámi.“