„…když zrovna není s tebou,“ dořekla jsem tiše do prázdna, i když už tam dávno nestála.
Domů chodívá kolem sedmé. Vyžaduje teplou večeři a klid, žádné hádky ani otázky. A ještě něco – zítra přijede jeho matka. Jmenuje se Věra Šimonová, tak se snaž být milá. Má ráda, když se s ní jedná s respektem.
Zalezla jsem do ložnice, která byla ještě pořád „moje“, vytáhla zpod postele kufr a začala do něj skládat oblečení. Připadalo mi skoro ironické, jak dokonale se všechno sešlo – právě mi začala dovolená a minulý týden mi přišla i prémie. Už dlouho jsem si přála na chvíli odjet a vypnout, jenže Tomáš měl vždycky nějaký důvod, proč to odložit. Moc práce, únava, a nakonec i to, že by se se mnou prý nudil.
Když bylo sbaleno, rozhlédla jsem se po místnosti naposledy. Každý kus nábytku jsem vybírala sama, pečlivě jsem ladila barvy i detaily, aby byt působil útulně a harmonicky. Myslela jsem, že se mi to povedlo. Všechno tu neslo můj otisk.
Vyšla jsem ven se vztyčenou hlavou, odhodlaná neukázat slabost. V obýváku však brunetka nebyla. Nejspíš odešla. Moje teatrální gesto tak zůstalo bez publika. Ramena mi klesla a já si najednou připadala směšně.
Vzpomínky se přihlásily samy. S Tomášem Zemanem jsme se poznali v parku. Dlouho jsme spolu chodili – hrával mi na kytaru, zpíval pod širým nebem, bral mě do kina i do malých kaváren. Po roce mě požádal o ruku. Zdálo se, že máme všechno: byt, zaměstnání, plány.
Jen jeho matka byla kapitolou sama pro sebe. Věra Šimonová dokázala být vyčerpávající, ale já konflikty nikdy nevyhledávala. Mnohé jsem přehlížela a tvářila se, že si nevšímám drobných jedovatostí. Tomáš si ze mě tehdy dělal legraci, že si mě vzal hlavně proto, že umím vyjít s jeho mámou.
„Jsi první žena, která s ní dokázala mluvit bez hádky,“ říkával a objímal mě.
„A kolik jich bylo přede mnou?“ ptala jsem se s úsměvem, i když jsem odpověď vlastně slyšet nechtěla.
„Dost, Nikolo. Opravdu dost. Máma je všechny odradila. Vždycky jim nějak pomohla odejít.“
Pak zvážněl. „Když jsem potkal tebe, věděl jsem, že jsi osud. A že si tě máma oblíbí.“
„Takže sis vybíral manželku i podle ní?“
„Svým způsobem ano.“
Možná by to jinou ženu urazilo, ale mně to tehdy připadalo samozřejmé. Byla jsem spokojená. Měla jsem pracovitého muže a tchyni, která se občas dala zvládnout.
Jediné, co nám chybělo, byly děti. A právě tohle prázdné místo mezi námi se možná stalo začátkem konce. Možná právě proto si Tomáš našel jinou.
Ta bolestná kapitola je stará, ale pokaždé když si ji vybavím, tlačí mě slzy do očí. O dítě jsme se snažili hned po svatbě. Já, Tomáš i jeho matka jsme si přáli velkou rodinu. Představovali jsme si malé nožky cupitající po studené podlaze a smích ozývající se z každého kouta bytu. Dokonce i Věra jednou poznamenala, že jsem hezká žena a děti by měly být po mně.
Ten rozhovor mi utkvěl v paměti. A víte, když se člověku začne hroutit celý svět, vybaví se mu právě takové okamžiky.