…vždycky jsem se stáhla do sebe a mlčela. Nedokázala jsem jí nic říct, nedokázala jsem se otevřít.
Otřela jsem si mokré tváře hřbetem ruky. Proč jsem si to všechno znovu vybavovala? K čemu mi byly ty vzpomínky, když Tomáš podle mě naši minulost stejně smetl ze stolu?
Nenašel ani odvahu říct mi to do očí. Poslal místo sebe cizí ženu…
Chtěl, abych pochopila, koho si vybral. Abych na vlastní oči viděla, jakou budoucnost si plánuje. Určitě už přemýšlí o dětech, dokud je čas…
Zvedla jsem se z postele a přešla ke komodě. Dokumenty. Úplně jsem na ně zapomněla. Vytáhla jsem šuplík, ale místo složky jsem vzala do ruky staré album. Otevřela jsem ho a prsty přejížděla po fotografiích. My dva na horách. My dva u moře. Smích, objetí, sny.
V tom se prudce zabouchly dveře. Lekla jsem se. Tak už je zpátky. Ta jeho oslnivá tmavovláska.
„Už odcházím,“ řekla jsem bez otočení. „Vezmu si papíry a zmizím.“
„Kam chceš jít?“ ozval se Tomáš zmateně.
„Asi se jdeš zeptat, jak dopadl ten rozhovor,“ odpověděla jsem kysele. „Neboj, přesvědčila mě. Buďte spolu šťastní. Takhle je to správné, že?“
„Nikolo, o čem to mluvíš?“
Ušklíbla jsem se. Samozřejmě chce zůstat za toho slušného.
„To už je jedno,“ mávla jsem rukou. Najednou jsem neměla sílu cokoliv rozebírat.
Popadla jsem kufr a zamířila do předsíně. Vtom se dveře znovu otevřely a ve vchodu zůstala stát ta tmavovláska.
„Tak tady je ta tvoje vyvolená,“ procedila jsem znechuceně. „Nemohli jste mě aspoň nechat odejít v klidu?“
„Promiňte,“ natáhla ke mně ruku s klíči. „Je mi to strašně trapné, spletla jsem si byt.“
Tomáš za mnou stál jako opařený.
„To je nějaký vtip?“ vydechla jsem nechápavě.
„Hledala jsem číslo padesát čtyři,“ vysvětlovala rychle. „Bydlí tam Adam Moravec. Říkali mi, že jeho žena je hrozná semetrika… Omlouvám se, opravdu mě to mrzí.“
V tu chvíli se mi podlomila kolena smíchem i pláčem zároveň. Smála jsem se hystericky a slzy mi tekly proudem.
Tomáš se na mě díval, jako bych se zbláznila. Vzal si od ní svazek klíčů a klidně řekl: „Slečno, Adam není ženatý. Děláme spolu v kanceláři.“
Dívka přikývla, znovu se omluvila a rychle zmizela.
Zůstala jsem stát uprostřed chodby, tváře mokré od slz.
„Říkala, že vy…“
„A ty jsi jí to hned uvěřila,“ přerušil mě tiše Tomáš a objal mě.
„Co jiného mi zbývalo?“ vzlykla jsem mu do ramene. Plakala jsem nad křivdou, nad vlastní tvrdohlavostí, nad všemi těmi roky.
Když jsem se konečně uklidnila, posadil mě do kuchyně, nalil horký čaj a z tašky vytáhl čokoládu. Koupil ji cestou domů, aby mi udělal radost.
Myslel na mě.
„Tomáši,“ zašeptala jsem po chvíli, „co kdybychom si vzali dítě z dětského domova? Hned zítra můžeme začít vyřizovat potřebné papíry.“
Konečně jsem našla odvahu vyslovit to nahlas.