Když se člověku sesype svět jako domeček z karet, paradoxně se mu v mysli začnou promítat ty nejkrásnější vzpomínky. Jako by si duše chtěla uchovat alespoň něco světlého.
Ale dost už toho.
Dítě nám osud nedopřál. Vlastně jedno ano – jenže nám nebylo souzeno zůstat s ním.
Těhotenství bylo od samého začátku komplikované. Sotva mě propustili z nemocnice domů, už jsem se tam za pár dní vracela s novou žádankou a dalšími vyšetřeními. První dva trimestry byly vyčerpávající, plné strachu a nejistoty. Každé ráno jsem se budila s obavou, co přinese další den.
A pak se náhle všechno uklidnilo. Výsledky testů vyšly dobře, můj stav se stabilizoval. Lékaři mě poslali domů s tím, že poslední týdny mám už jen odpočívat a šetřit se.
Byla jsem šťastná tak, jak snad nikdy předtím. Zařizovala jsem pokojíček, objednala postýlku, měkké povlečení, plyšové hračky. Skříň se rychle plnila drobnými oblečky, dupačkami, plenami, lahvičkami i dudlíky. Každou maličkost jsem vybírala s láskou.
Do porodu zbýval měsíc.
Jedné noci jsem se probudila a už nedokázala znovu usnout. V těle se mi usadil neklid. Něco bylo špatně. Něco se změnilo. Jen jsem nedokázala pojmenovat co.
Ráno jsem jela do nemocnice a snažila se lékařce popsat své obavy. Poslechla si mě, ale nakonec jen mávla rukou.
„Všechno je v pořádku. Výsledky máte ukázkové. Přijďte za týden, pro jistotu to zkontrolujeme znovu.“
„Ne, opravdu cítím, že se něco děje,“ trvala jsem na svém.
„To jsou jen nervy. Před porodem je to běžné.“
Odešla jsem s pocitem, že mě nikdo nebere vážně. A ještě ten večer mě sanitka vezla do nejbližší nemocnice. Naše dítě jsem ztratila.
Trvalo víc než rok, než jsem se z toho aspoň trochu vzpamatovala. Zpráva, že miminko, na které jsem čekala s takovou láskou, už nikdy nevezmu do náruče, mě rozdrtila.
A pak přišla další rána.
„Po operaci už nebudete moci mít děti.“
Ta věta mě téměř zabila. Dlouhé roky jsem si ji přehrávala v hlavě, hledala chybu sama v sobě. Říkala jsem si, že to nemůže být náhoda. Že jsem někde selhala, někomu ublížila a teď za to pykám.
Tomáš Zeman stál při mně. Utěšoval mě, držel mě za ruku, snažil se být silný za nás oba.
„Co kdybychom si osvojili dítě?“ navrhl jednou opatrně.
Nedokázala jsem to ani slyšet. Vybuchla jsem, křičela, že děti z dětského domova jsou cizí a že by tím zradil nás i našeho nenarozeného potomka. Byla jsem zaslepená bolestí.
A tak jsme zůstali sami.
Přitom Tomáš vždycky toužil po dítěti, po opravdové rodině. Viděla jsem, jak si hraje s dětmi našich přátel, jak pečlivě vybírá dárky k narozeninám a s úsměvem pronáší: „Kdybych měl jednou syna…“
Dál jsem neposlouchala. Uzavřela jsem se do sebe, zatvrdila tvář a cítila křivdu, že mi to znovu připomněl.
Dokonce i Věra Šimonová, která mě někdy dokázala vytočit k nepříčetnosti, se se mnou pokoušela mluvit otevřeně, od srdce, jako žena se ženou.
Jenže z těch rozhovorů nikdy nic nebylo. Já…