– Jano Nováková, přemýšlel jsem o tom a došel jsem k závěru, že moje výplata jsou moje peníze. Vydělal jsem si je já, takže s nimi budu nakládat podle sebe. Na svoje koníčky, na auto, když bude potřeba pomoct mámě. A domácnost pojedeme z tvého platu. Ty jsi přece ta šetrná, vždycky dokážeš v supermarketu vyšmejdit ty nejlepší slevy. Tak to vezmi do ruky.
Dál jsem drhla zaschlý mastný flek na kachličkách nad sporákem. Tlačila jsem houbičku tak silně, až mě pod gumovými rukavicemi rozbolely nehty a po dlaždicích se rozléhal protivný skřípavý zvuk. Nepodívala jsem se na něj. V nose mě štípal čistič smíchaný s připálenou omáčkou – Marek Vysoký zase nechal zapnutý hořák, když přendával guláš.
– Takže tvoje osobní peníze? – vydechla jsem pomalu, aniž bych přestala čistit. – Marku, uvědomuješ si, že máme hypotéku na dvacet let a Jakub Moravec jde letos do první třídy? Školní výbava, oblečení, učebnice… Víš vůbec, kolik dnes stojí normální jídlo, pokud nemáme žít jen z těstovin?
– Ale prosím tě, nezačínej, – prošel kolem mě a dupal po podlaze tak, až se zachvěly skříňky. – Zase z toho děláš tragédii. Neříkám, že nedám ani korunu. Když bude nejhůř, přijdeš a domluvíme se. Ale základní rozpočet je na tobě. Vždycky mluvíš o spravedlnosti, tak ukaž, jak umíš hospodařit.
Posadil se ke stolu a pustil televizi na plné pecky. Z obrazovky se ozývalo křičení účastníků nějaké hloupé show a ten rámus mi bušil do hlavy stejně vytrvale jako vrtačka od sousedů. Ti nad námi rekonstruovali byt už druhým rokem a monotónní dunění se stalo kulisou našeho postupně se rozpadajícího manželství.
Osušila jsem si ruce do zástěry a otočila se k němu. Seděl tam v obnošeném tílku, párátkem si šťoural mezi zuby a tvářil se, jako by bylo definitivně rozhodnuto. Můj kdysi něžný Marek, který mi sliboval, že pro mě snese modré z nebe, se proměnil v člověka přesvědčeného, že jako „hlava rodiny“ má přednost on a jeho potřeby, zatímco ty moje se nějak vyřeší samy.
– Marku, myslíš to vážně? – opřela jsem se o dřez a přes tenkou látku trička ucítila chlad kovu. – Beru sedmdesát tisíc. Třicet pět padne na hypotéku. Zbývá dalších třicet pět pro tři lidi. To je něco přes deset tisíc na osobu měsíčně. Navrhuješ, abychom – včetně Jakuba – vyžili z pár stovek na den?
– Spousta lidí má míň, – mávl rukou, aniž by odtrhl oči od obrazovky. – Kupuj rýži, brambory, sezónní zeleninu. Masa není třeba tolik, četl jsem o tom. A hlavně mě teď netrap. Zítra jedu omrknout nové disky na auto, budu potřebovat hotovost.
V tu chvíli mi došlo, že on už má všechno promyšlené. Ve své hlavě měl jasný plán, kde jeho pohodlí stojí na prvním místě. A já jsem v tom scénáři figurovala jen jako nenápadný, samozřejmý zdroj financí, který má bez řečí zajistit, aby jeho svět zůstal pohodlný a bez omezení – a právě tehdy jsem začala tušit, že tohle rozhodnutí nezůstane bez následků.