Napětí mezi námi nebouchlo ze dne na den. Kvasilo to dlouho. Posledního půl roku Marek Vysoký čím dál častěji „zapomínal“ přispět na nákup. Jednou řešil povinné ručení, podruhé prý musel půjčit kamarádovi, potřetí zase jeho maminka, Marie Mlynářová, náhle nutně potřebovala novou televizi. Já všechno táhla sama. Nejprve bez řečí, pak s opatrnými narážkami, později už s otevřenými prosbami. A teď přišel s ultimátem.
„Simono Bednářová, já už fakt nemůžu,“ šeptala jsem večer do telefonu zavřená v koupelně, aby mě nikdo neslyšel. „On mě bere jako bezednou kasičku. Makám na dvě směny, jen abych Jakubu Moravcovi zaplatila doučování, a on si mezitím vybírá nová kola na auto.“
„Jano Nováková, prober se,“ usekla mě Simona bez obalu. „On se na tobě veze. Přestaň ho živit. Tečka. Postarej se o sebe a o kluka, a jeho nech být. Když je takový frajer, ať si chodí jíst do restaurací za svoje.“
Povzdechla jsem si. To se lehko řekne – nevařit manželovi. Byl to přece můj muž. Člověk, kterého jsem kdysi milovala.
Jenže druhý den ráno jsem se probudila s podivným klidem. Marek zabíral víc než polovinu postele, rozházený a hlasitě chrápal. Dívala jsem se na něj a necítila nic než tupé podráždění. Žádná něha, žádná chuť připravit mu snídani.
Uvařila jsem kaši pro Jakuba, sobě udělala kávu a sedla si k telefonu. Marek se přišoural asi za hodinu.
„A kde mám topinky?“ podivil se, když uviděl prázdnou pánev.
„V obchodě,“ odpověděla jsem klidně a ani nezvedla oči od obrazovky. „Chleba, vejce i mléko něco stojí. A já tenhle měsíc nemám v rozpočtu položku ‚Markovy topinky‘. Priorita je hypotéka a Jakubovy nové tenisky.“
„Děláš si srandu?“ zamračil se. „Mám hlad.“
„Tak si něco udělej,“ kývla jsem směrem ke spíži. „Je tam kroupy. Na žaludek jsou prý skvělé.“
Zamumlal cosi o ženských náladách a odešel do práce bez snídaně. Myslela jsem, že mu to dojde. Jak jsem byla naivní.
Večer dorazil domů a první kroky vedly k lednici. Otevřel ji – a zůstal stát. Uvnitř byl jen můj jogurt a porce nákypu pro Jakuba, přesně odměřená.
„Jano, tohle už přeháníš! Kde je večeře?“ bouchal hrnci tak hlasitě, až se Jakub ve svém pokoji polekaně zarazil.
„Žádná není,“ odpověděla jsem věcně. „Zaplatila jsem energie a koupila Jakubovi podzimní bundu. Do výplaty nám zbývají tři tisíce. To je na základní věci pro nás dva. Na tvoje steaky opravdu nezbylo.“
„Ty si ze mě děláš legraci!“ zrudl vzteky. „Chodím do práce, jsem unavený a mám právo přijít domů a normálně se najíst!“
„Samozřejmě že máš,“ řekla jsem tiše. „Ze svých peněz. Objednej si jídlo nebo zajdi někam ven. Vyděláváš přece.“
Dvě hodiny křičel. Obviňoval mě, že ničím rodinu, že jsem neschopná manželka, že si najde jinou, která si ho bude vážit. Já seděla v křesle s knihou a neodpovídala. Jakub si nasadil sluchátka a ponořil se do hry – hádky pro něj byly už jen kulisou, před kterou se naučil utíkat. Bylo bolestné sledovat, jak si naše dítě zvyká na křik místo klidu, a přesto jsem cítila, že tentokrát už couvnout nemůžu. Netušila jsem ale, že tímhle to zdaleka neskončí a že Marek brzy přitvrdí způsobem, který nás všechny zasáhne ještě víc.