Poslední cvaknutí zámku ještě doznívalo v hlavě, když jsem sáhla po telefonu a vytočila zámečníka. Do hodiny stál u dveří a měnil vložky. Ostrý kovový zvuk vrtačky a zacvaknutí nových zámků mi přinesly větší úlevu než jakákoli pilulka na uklidnění. Bylo to definitivní.
Pak jsem si sedla ke kuchyňskému stolu. Byt ztichl. Dokonce i sousedé nad námi přestali konečně vrtat. Za oknem visel bledý měsíc a všechno působilo zvláštně klidně.
Vytáhla jsem kalkulačku a poznámkový blok. Sedmdesát tisíc čistého. Třicet pět padne na hypotéku. Zbývá dalších třicet pět. Alimenty… Marek Vysoký je oficiálně zaměstnaný, takže soud mu klidně napaří patnáct, možná i dvacet tisíc. Když to sečtu, dostanu se na pětapadesát. Pro dva lidi.
A víte co? To je víc, než kolik mi zůstávalo, když jsem živila jeho. Už nebudu kupovat hory masa každý týden. Nebudu platit jeho tarif ani internet. A hlavně – nebudu poslouchat řeči o tom, jak má „těžký život“.
„Mami?“ ozvalo se tiše ze dveří. Jakub Moravec stál rozespalý, mnul si oči. „Táta odešel?“
Přikývla jsem. „Ano, Kubíku. Odjel k babičce. A už se nevrátí.“
Chvíli mlčel. „A budeme teď chudí?“
Přitáhla jsem si ho k sobě. „Ne. Budeme svobodní. A to má větší cenu než cokoli jiného. A na pizzu nám zítra určitě vyjde.“
Objala jsem ho pevně. Byl tak hubený, tak křehký – a ve mně se zvedla vlna vzteku. Jak jsem mohla tolik let přehlížet, že okrádá vlastního syna? Jak jsem to mohla dopustit?
Zítra zajdu za právníkem. Rozvod i alimenty vyřeším najednou. Pak se stavím v bance a zkusím domluvit úpravu hypotéky – třeba prodlouží splatnost, aby byla měsíční částka nižší. Bude to náročné? Samozřejmě. Upřímně, netuším, jak příští měsíc zaplatím Kubovi angličtinu.
Ale zvládnu to. My ženy vydržíme víc, než si kdo myslí. Jsme jako plevel – můžete nás pošlapat, ale stejně si najdeme cestu ven.
Vešla jsem do ložnice. Jeho polovina postele ještě voněla jeho kolínskou. Strhla jsem povlečení, zmuchlala ho a nacpala do pračky na nejdelší program. Ať se vypere všechno – pach i vzpomínky, ta ulepená hořkost.
Ve skříni najednou zůstalo spoustu místa. Rozvěsila jsem si šaty, které se dřív tísnily v koutě. Barevné, lehké, krásné. Jedny si vezmu hned zítra. Ne kvůli někomu. Kvůli sobě.
Telefon mi vibroval snad dvacetkrát. Marek. A pak zpráva od Marie Mlynářové: „Jano, děláš obrovskou chybu. Muž je hlava rodiny. Mysli na syna!“
Myslela jsem, Marie Mlynářová. Právě na něj. Váš syn už nebude ukusovat z talíře tomu mému.
Zhasla jsem a lehla si. Poprvé po dlouhé době jsem necítila ten známý tlak v krku. Byt voněl čistotou a levandulovým osvěžovačem, který mám ráda.
Zítra začne nová etapa. Bude plná počítání, plánování a škrtání výdajů. Ale bude moje. Bez „kapesného“ pro cizího chlapa v mé posteli.
Zavřela jsem oči. V dálce zahoukala siréna, projelo auto. Město pomalu usínalo – a já s ním. S vědomím, že ráno se probudím jako paní svého osudu. A taky své lednice.
A vy? Dokázali byste živit manžela jen ze svého platu?