„Oldřichu Zemane, odcházím od tebe. Potkala jsem muže, o jakém jsem vždycky snila,“ oznámila mu jednoho dne manželka bez viditelného zaváhání. „Nikdy jsi mi neublížil, to je pravda, ale lásku k tobě necítím. Ten, za kterým odjíždím, je cizinec. Stěhuji se za ním do jiné země. Patrik zůstane s tebou. Je mu deset, už to není malé dítě, zvládnete to. Vzal by mě s sebou hned, ale bez syna.“
Pak se sklonila k Patrikovi, lehce ho políbila na tvář a s nuceným úsměvem pronesla: „Nebude se ti stýskat.“ Nato popadla kufr a beze slova zmizela z jejich života. Oldřich zůstal stát v předsíni se synem a s pocitem prázdna. V té chvíli si slíbil, že všechno podřídí výchově chlapce. Věděl, že mateřskou něhu nahradit nedokáže, přesto se snažil Patrikovi dát co nejvíc péče a pozornosti, jak jen to otec umí.
Roky plynuly. Patrik dokončil střední školu a začal studovat vysokou. Jednoho večera přišel domů s dívkou a jen tak mezi řečí prohlásil: „Tati, tohle je Lucie Kolářová. Odteď bude bydlet s námi.“ Aniž čekal na reakci, odvedl ji rovnou do svého pokoje.
Pro Oldřicha to byl šok. Najednou měli sdílet byt tři lidé. Jen bezmocně pokrčil rameny a zamumlal: „Když má být u nás, tak tedy bude. Asi bych měl připravit večeři,“ a odešel do kuchyně.
Za chvíli se tam objevila i Lucie. „Pane Zemane, dovolte, dnes uvařím já,“ usmála se mile.
„To nemusíš, jsem zvyklý postarat se sám,“ namítl.
„Tak si začněte zvykat jinak,“ odpověděla lehce, ale vlídně. „Kuchyň si vezmu na starost. Když budete chtít, můžete mi pomoci. Teď si běžte odpočinout, až bude hotovo, zavolám vás.“
Její laskavý tón Oldřicha zaskočil. Poslechl a usedl k televizi, i když myšlenkami byl jinde. Přemítal o ní. Oblékala se prostě, bez nápadného líčení, světlé vlasy měla uhlazené dozadu. Nepůsobila jako přehnaně vyšperkovaná dívka, spíš jemně a přirozeně. Překvapovalo ho, že si jí Patrik, obvykle trochu povýšený a zahleděný do sebe, vůbec všiml. Muselo na ní být něco výjimečného.
„Pánové, pojďte ke stolu!“ ozvalo se z kuchyně.
Oldřich vstal, Patrik se odtrhl od počítače, kde trávil většinu času hraním her, a oba usedli k večeři. Jídlo bylo výtečné, bylo znát, že ho připravila ženská ruka.
„Děkuju ti, Lucie,“ řekl upřímně Oldřich. Syn jen kývl hlavou a brzy se vrátil ke svému počítači. Lucie mezitím sklidila nádobí a umyla ho.
Od chvíle, kdy se do bytu nastěhovala, se atmosféra změnila. Dřív se po jídle sotva pár slovy domluvili a každý zmizel ve svém pokoji. Teď zůstávali u stolu dlouho, rozmlouvali o všem možném. Patrik obvykle odcházel první, pohlcen svým virtuálním světem. Oldřich s Lucií však často pokračovali v hovoru ještě dlouho poté a on s údivem zjišťoval, kolik toho mladá dívka ví a jak překvapivě hluboké názory dokáže mít.