„…bojím se říct něco navíc,“ vydechla nakonec Milena a rychle mu podala lístek s adresou. „Tady ji najdete. Omlouvám se, ale víc vám k tomu nepovím. Co je potřeba, to vám řekne sama.“
Oldřich Zeman neváhal. Hned o víkendu se vypravil do Jindřichova Hradce. Když po chvíli hledání stanul před skromným domkem na okraji obce, na okamžik zaváhal, ale pak zaklepal. Otevřela mu starší žena s laskavýma očima.
„Dobrý den, bydlí tu Lucie Kolářová?“ zeptal se opatrně.
„Ano, pojďte dál,“ vybídla ho přívětivě a ustoupila ze dveří.
Z vedlejší místnosti vyšla Lucie. Byla bledší než dřív a pod volnější halenkou se jí zřetelně rýsovalo těhotenské bříško.
„Lucie… ty čekáš dítě?“ vydechl ohromeně. „Co se mezi tebou a Patrikem stalo?“
Dívka si instinktivně položila ruku na břicho. „Stalo se přesně tohle,“ odpověděla tiše. „Patrik mi dal na vybranou. Buď těhotenství ukončím a budeme spolu dál, nebo si mám dítě nechat, ale pak mě už nechce nikdy vidět. Rozhodla jsem se po svém. Proto jsem tady.“
Oldřich k ní přistoupil a do očí se mu nahrnuly slzy. „Věděl jsem, že jsi statečná a rozumná,“ řekl dojatě. „Dítě je dar. Budu dědeček… možná ještě nejsem tak starý, ale udělala jsi mi obrovskou radost. Patrika jsem asi příliš rozmazlil, všechno jsem mu odpouštěl. To je moje chyba. Odpusť mu… a mně také. O tebe ani o vnouče se postarám. Přestěhuješ se zpátky do města. Mám klíče od bytu kamaráda, který je dlouhodobě pryč, jen mu tam chodím zalévat květiny. Pomůžu ti zařídit si dálkové studium. Nenecháš školu jen tak.“
Lucie dlouho nepřemýšlela. Studium jí chybělo a představa, že by se mohla vrátit, jí dodala naději.
Narodil se malý Šimon Doležal. Oldřich po práci téměř denně spěchal za nimi. Vozil kočárek po parku, přebaloval, uspával a koupání si bral na starost sám. Lucie žasla, s jakou jistotou a něhou si počíná.
Patrik neměl tušení, že Lucie znovu žije ve městě. Do bytu vodil různé dívky, ale žádná u něj dlouho nevydržela. S otcem spolu téměř nemluvili; mezi nimi zůstávalo čím dál víc ticha.
Večery u Lucie plynuly jinak. Zatímco věšela drobné dětské oblečky, z pokoje se ozýval Oldřichův hlas, jak malému Šimonovi vypráví pohádky a dokonce mu tiše zpívá. Jednou však zavládlo nezvyklé ticho. Nakoukla dovnitř a uviděla oba spát těsně vedle sebe, čelo na čele. Oldřich po chvíli otevřel oči.
„Promiň, asi jsem usnul dřív než on,“ pousmál se rozpačitě. „Teď nevím, kdo z nás koho uspával.“
„Ale prosím vás,“ zasmála se jemně. „Po celém dni v práci nám ještě takhle pomáháte. To my bychom se vám měli omlouvat.“
Oldřichovi ta blízkost naplňovala srdce. Osm měsíců po Šimonově narození tvořili skutečnou rodinu. Patrik zatím žil svým životem a nic netušil. Jednoho víkendového rána se Oldřich chystal za Lucií jako obvykle a…