…otevřel dveře do předsíně a zarazil se. Patrik stál uprostřed pokoje a házel oblečení do kufru.
„Patriku, kam se chystáš? Snad se nestěhuješ? Našel sis přítelkyni?“ zeptal se Oldřich překvapeně.
„Ne,“ odpověděl mladík a koutkem oka sledoval otcovu reakci. „Odjíždím natrvalo za mámou.“
„Za mámou? Do zahraničí? A co škola? Do konce ti zbývají ještě dva roky.“
Patrik pokrčil rameny. „O mě si starosti nedělej. Máma volala, že se mám přestěhovat k ní. Její manžel zemřel, už ho pohřbila. Zůstalo po něm obrovské jmění a teď všechno patří jí. Říká, že na to sama nestačí, tak mě chce mít u sebe. Budeme spravovat jeho miliony společně. Takže se měj, tati. Kdo ví, kdy se zase uvidíme.“
Mluvil lehce, téměř nadšeně. Oldřich v tu chvíli pochopil, že syn zdědil po Mileně Marekové stejný žebříček hodnot – na prvním místě peníze, všechno ostatní až daleko za nimi.
„Dobře tedy,“ vydechl klidně. „Přeju ti, ať se ti daří. Možná se tě tímhle snaží máma odškodnit za to, že tě kdysi opustila. Opatruj se.“
Patrikovi se v očích zaleskla radost z nové budoucnosti. Už nebude řešit, kde vzít peníze na svůj životní styl. S bohatou matkou po boku ho čekala bezstarostnost. Krátce se rozloučil a odešel.
Oldřich později všechno vypověděl Lucii Kolářové, když společně vozili Šimona Doležala parkem. Překvapilo ji, jak málo lítosti v jeho hlase zaznělo. Večer, když malého ukládal do postýlky, Lucie se tiše vytratila do kuchyně. Jakmile Šimon usnul, Oldřich si oblékl bundu, že půjde domů. V předsíni se však jejich pohledy střetly.
„Oldřichu… nezůstal bys dnes?“ pronesla nesměle. „Musíš být unavený z toho věčného přecházení. Samozřejmě jen pokud chceš.“ Zčervenala. „Nechci, aby to vyznělo, že se vnucuji.“
„Lucie,“ usmál se a hned si zase svlékl bundu, „já bych zůstal rád. Už dlouho po tom toužím, jen jsem se bál udělat první krok. Nechtěl jsem nic pokazit. Bez Šimona si svůj život neumím představit… a bez tebe už vůbec ne.“ Přitáhl si ji k sobě a cítil, jak se mu třesou ruce.
„Jak bych mohla nepustit přes práh muže, kterého miluji?“ zašeptala a políbila ho na tvář. „Moje srdce je ti otevřené dávno.“
Netrvalo dlouho a svůj vztah stvrdili sňatkem. Přestěhovali se do společného bytu a jejich domov naplnil smích i klid. Po čase přivítali na světě dceru, malou sestřičku pro Šimona. Žili spokojeně, obklopeni dětmi i vzájemnou úctou. Dvacetiletý věkový rozdíl mezi nimi postupně ztratil význam – v jejich každodenní radosti hrál jen nepatrnou roli.