Často ho napadlo, jak je možné, že dívka o dvacet let mladší dokáže přemýšlet s takovou hloubkou a rozhledem. Její znalosti i životní postoje ho nepřestávaly překvapovat.
Patrik však zůstával uzavřený ve svém světě monitorů a klávesnic. Lucie toužila po obyčejných věcech – projít se večer městem, zajít do kina, posedět v kavárně nebo se jen tak procházet parkem. Opakovaně ho zvala, snažila se ho vytáhnout mezi lidi, ale přimět ho vstát od počítače bylo téměř nemožné. Postupně začal být podrážděný.
„Dej mi pokoj,“ odbyl ji nejednou hrubým tónem. A jí to pokaždé ublížilo.
Oldřich to všechno sledoval a tížilo ho to.
„Už opravdu nevím, jak na něj,“ svěřoval se s povzdechem. „V hlavě má jen hry. Jako by kolem sebe nic jiného neviděl. Tak mu uteče celý život mezi prsty. Je dospělý, těžko s ním pohnu.“
Lucie mezitím v jejich domácnosti zdomácněla. Oldřich si ji oblíbil – zastal se jí pokaždé, když na ni Patrik vyjel. Vážil si jí nejen jako partnerky svého syna, ale i jako člověka. Byla bystrá, vzdělaná, zásadová. A navíc výborně vařila. Její klid a důstojnost mu imponovaly.
Jednoho podvečera se však po návratu z práce ocitl uprostřed bouře. Z pokoje se ozýval zvýšený hlas.
„Sbal si věci a zmiz!“ křičel Patrik. „Říkal jsem ti to hned na začátku, ale ty jsi mě nebrala vážně. Tak teď si jdi, kam chceš.“
Oldřich vstoupil do předsíně právě ve chvíli, kdy si Lucie se slzami v očích skládala oblečení do kufru.
„Co se tady děje?“ zeptal se znepokojeně.
„Nic, tati. Nepleť se do toho,“ odsekl Patrik, aniž by se otočil od obrazovky. Dveře do jejich pokoje zůstaly dokořán.
„Jak se do toho nemám plést? Kam má jít takhle večer?“ zvýšil hlas Oldřich.
Lucie tiše zavrtěla hlavou. „Prosím vás, nehadejte se kvůli mně. V koleji mi drží místo. Nějak to zvládnu.“
A odešla.
Byt náhle ztichl. Všechno se vrátilo do starých kolejí – až příliš rychle. Večeře se odbyly beze slov, každý se zavřel do svého pokoje. Oldřich si však nemohl zvyknout. Každý večer, když odemykal dveře, podvědomě čekal, že z kuchyně vyjde Lucie s milým úsměvem a zavolá, že je jídlo hotové.
Týdny ubíhaly. Měsíc, potom další. Neptal se Patrika, hrdost mu to nedovolila. Nakonec se rozhodl jednat sám. Několikrát zašel k budově vysoké školy, kde studovala. Vzpomněl si také na její vyprávění o spolubydlící Mileně Marekové.
Po delším pátrání ji skutečně našel – věděl, že chodí do stejného ročníku jako Patrik.
„Jsem otec Patrika Kováře,“ představil se rozpačitě. „Nevíte, co se stalo mezi ním a Lucií? Rád bych věděl, jak se má. Leží mi to na srdci.“
Milena se na něj zadívala s rozpaky.
„Ona už tu nestuduje,“ odpověděla tiše. „Odjela domů.“
„Domů? Kam?“ vyhrkl překvapeně. „To přece znamená, že přerušila školu. Co se mezi nimi stalo?“
Dívka si nervózně promnula ruce.
„No…“ začala váhavě.