Mráz toho večera sílil každou minutou. Rozálii Benešové promrzly prsty na rukou i na nohou a špička nosu jí zčervenala tak, že ji nepříjemně pálila. Nejraději by už dávno utekla domů do tepla, jenže věděla, že ještě nesmí. Musela zůstat venku a čekat. Znovu a znovu zvedala oči k oknům jejich bytu a napjatě sledovala, kdy se v nich konečně rozsvítí. Nejprve světlo v pokoji, potom v kuchyni. To by znamenalo, že maminčin přítel, strýc Luboš, se chystá odejít, a ona se bude moci vrátit domů.
Maminka pak vyjde před vchod a zavolá na ni přes celý dvůr: „Rozálie, pojď už nahoru!“ Společně vystoupají po schodech, přidržujíce se zábradlí, a doma si bude moci ohřát zkřehlé ruce o horký radiátor. A hlavně – čeká tam na ni jejich huňatý kocour Oliver. Maminka byla hodná, dovolila jí zvíře, i když to nebylo samozřejmé. Kamarádky jí kočku záviděly, žádná z nich doma nic živého neměla.
Jenže okna zůstávala tmavá. Štiplavý mráz se jí zakusoval do tváří a Rozálii se do očí draly slzy.
„Hej, Benešová, co tu děláš sama potmě?“
Rychlými kroky k ní mířila Irena Kovaříková, učitelka z mateřské školy. Rozálie z ní měla vždycky zvláštní obavy. Kdykoli se na ni podívala přes skla brýlí, holčička ztuhla a připadala si provinile, i když netušila proč. Ani teď to nebylo jiné.
„Ptám se, co tu vyvádíš? Kde máš maminku?“
Učitelka přejela přísným pohledem prázdné hřiště a zastavila jej na dívce.
„Maminka je doma,“ vyhrkla Rozálie rychle, v naději, že to bude stačit a dospělá ji nechá být.
„Doma? A ty tu sama v takové tmě? Proboha, vždyť jsi úplně ledová! Pojď okamžitě se mnou!“
Irena Kovaříková ji pevně chytila za ruku a vedla k domu.
Co následovalo, si Rozálie vybavovala jen útržkovitě. Učitelka, rudá vzteky, něco vyčítala mamince – zřejmě to, že nechává dítě samotné venku. Strýc Luboš, vyděšený jejím přísným tónem, se zavřel do koupelny jako splašený zajíc. Pravda však byla mnohem zamotanější: mamčin přítel byl ženatý, a to s nikým jiným než s Gabrielou Petříčkovou, dcerou Ireny Kovaříkové.
Když tedy Irena přistihla svého zetě u Rozáliiny matky a pochopila, proč tam je, rozzuřilo ji to doběla. Prohlásila, že to tak nenechá, a skutečně dodala: „Postarám se, aby vás zbavili rodičovských práv!“
Rozálie netušila, co přesně ta slova znamenají, ale brzy pochopila, že nejde o prázdnou hrozbu. Do bytu přišly dvě ženy, jedna dokonce v policejní uniformě. Posadily si ji ke stolu a kladly otázky, jako by něco provedla. Zajímalo je, jak často zůstává sama venku, zda má oblečení, hračky, co má nejraději. Když přišla řeč na to poslední, bez váhání odpověděla, že nejvíc miluje svého kocoura. Hračky měla také, a ne málo, ale Oliver byl přece důležitější. Po této odpovědi už se ženy na nic dalšího neptaly. Huňatý kocour, který z povzdálí sledoval cizince jedním okem, neměl tušení, že se právě stal posledním kamínkem do mozaiky rozhodnutí o osudu jeho malé paničky.
Úřady se shodly, že matce omezí práva na dítě. Irena Kovaříková dosáhla toho, co slíbila.
Pro Rozálii začalo období, na které nikdy nezapomněla. Jednoho dne ji pod záminkou projížďky odvezli z domova. Slíbili jí, že se jen sveze policejním autem. Souhlasila – proč by ne, když maminka nic nenamítala? Jen stála u okna, odvrácená, jako by ji něco hluboce zaměstnávalo.
Projížďka se protáhla. Nejprve jeli na služebnu, potom do nemocnice. Tam si ji nechali – lékař konstatoval vysokou teplotu a zanícené hrdlo s bílými skvrnami. Pobyt v nemocnici jí zprvu nepřipadal děsivý. Jednou už tam ležela a tehdy to nebylo špatné: hrála si s děvčaty z vedlejších postelí a maminka ji často navštěvovala, nosila dobroty, o které se dělila s novými kamarádkami.
Tentokrát však nikdo nepřicházel. Rozálie čekala dlouhé hodiny – u okna i na chodbě, odkud bylo vidět ke vstupu na oddělení. Spolupacientky byly jiné než dřív: posmívaly se jí, strkaly do ní a nadávaly. Nejčastěji jí říkaly „děcáková“. Rozálie se bránila pláčem a křikem, že není žádná holka z dětského domova, i když přesně nevěděla, co to slovo znamená.
Místo maminky se u její postele objevila jedna z těch žen z bytu. Vyptávala se, jak dlouho je nemocná. Rozálie zalhala, že už velmi dlouho – doufala, že když to tak podá, brzy ji pustí domů. Když je přece nemocná už dávno, musí se brzy uzdravit. Vždyť se cítila téměř dobře.
Jednou večer, když nemohla usnout a bylo jí obzvlášť těžko, přistoupila k ní uklízečka, která vytírala podlahu. Nikdy nekřičela a na Rozálii mluvila měkce.
„Copak nespíš, chudinko?“ zeptala se tiše.
Rozálie zavrtěla hlavou. Nejraději by se k té ženě přitulila. Slzy jí stékaly po tvářích.
„Chci domů za maminkou,“ šeptala dokola.
Uplynulo pět let, čtyři měsíce a třináct dní od chvíle, kdy můj syn Marek Kratochvíl zahynul při autonehodě. Pořád ty dny počítám, jako by se tím dalo něco změnit. Lidé tvrdí, že čas hojí rány. Mně se zdá, že kolem mě jen lhostejně plyne a nechává bolest zrát. Každý den se vleče, jako by byl z gumy.
Marek byl vytoužené dítě, dar, o který jsem dlouho prosila osud. A tentýž osud mi ho bez milosti vzal. Každý se se ztrátou vyrovnává jinak. Někdo se uzavře do sebe, jiný hledá útěchu u přátel. Ve mně se usadila zloba. Nedokázala jsem snést pohled na lidi, kteří se smáli, hádali, žili – zatímco můj syn už nemohl kráčet zasněženými ulicemi a těšit se z příchodu jara.
Nenáviděla jsem celý svět. Nejvíc však jednu ženu. Nepřímo, alespoň podle mě, stála za Markovou smrtí. Možná jsem si tu souvislost vytvořila sama, nikdy jsem ji nekontaktovala ani jí nic nevyčetla. Přesto jsem byla přesvědčená, že kdyby ji tehdy nepotkal, byl by dnes naživu.
Zvonek u dveří vytrvale drnčel. Trvalo mi, než jsem si to uvědomila – byla jsem ponořená do vzpomínek. Když jsem konečně vstala, zvonění ustalo. S nevolí jsem vyšla do předsíně, podívala se kukátkem a spatřila…