…Kristýnu Brňákovou.
Jak se opovažuje? Co ji vůbec napadlo zazvonit právě u mě? Copak netuší, jakou zášť v sobě vůči ní nosím? Copak jí nedochází, že už jen pohled na ni je pro mě utrpením?
Dřív než jsem si stačila cokoli rozmyslet, ruka mi sama sjela ke klice. Odemkla jsem a prudce otevřela.
— Paní Bohumilo, ještě že jste doma! — vydechla úlevně, jako by mě opravdu ráda viděla.
Dokonce se na mě usmála. A bezmála se chystala projít dál, jako by jí to tu patřilo.
— Co po mně chceš? — procedila jsem mezi zuby.
— Potřebuju vaši pomoc. Marekovu dceru odvezli do dětského domova.
— Cože? — zamotala se mi hlava a musela jsem se chytit zárubně, abych nespadla.
— Můžu dovnitř? — zeptala se, ale odpověď nečekala. Už stála v předsíni.
— Paní Bohumilo, vím, že je to pro vás šok. Jenže já už nemám na koho se obrátit. V životě jsem udělala spoustu chyb, ale nechci, aby za ně pykala Rozálie. Prosím vás… pomozte mi. Kvůli Markovi.
— Ty máš tu drzost sem přijít? — zasyčela jsem. — Nebojíš se, že ti řeknu do očí to, co si o tobě myslím? Že tě prokleju, tak jako jsem tě proklínala celé ty roky?
— Řekněte cokoliv. Klidně mě vyhoďte, klidně mě uhoďte… jen neodmítejte malou. Přísahám vám, že Rozálie je Markova dcera. Neřekla jsem vám to tehdy, protože jsem věděla, že mě viníte z toho, co se stalo. A i když jsem za tu nehodu nemohla, chápu, že máte právo mě nenávidět. Všechno v mém životě se nějak kazí. Jako bych opakovala osud své matky. Když jsem poznala Marka, myslela jsem si, že tentokrát to bude jiné. Jenže minulost se mě držela jako stín.
Otřela si slzy, které jí stekly po tváři.
Když ji Marek přivedl domů poprvé, nevěděla jsem o ní nic. Připadala mi milá, možná trochu naivní, ale upřímná. Dokonce jsem byla šťastná, že si syn našel někoho takového. Zvala jsem Kristýnu k nám, nabízela jí koláče, povídaly jsme si. Známým jsem vyprávěla, jaké má Marek štěstí — že potkal hezkou, laskavou dívku, která se nebojí práce a umí se postarat o domácnost. Ano, byla možná prostší v názorech, ale to mi nepřišlo důležité. Hlavní bylo, že ji miloval.
Pak ale přišla oslava mých narozenin. Pozvala jsem nejen rodinu, ale i několik kolegyň z práce. A právě tam se všechno rozpadlo. Ukázalo se, že dívka mého syna měla ještě nedávno poměr s manželem jedné z těch kolegyň. Jakmile ta žena Kristýnu uviděla, vrhla se na ni přímo mezi hosty. Křik, urážky, dokonce i strkanice. Můj sváteční večer se proměnil v ostudu. Druhý den jsem se styděla přijít do kanceláře. A Marek? Ten byl zlomený. Bolelo ho, co se dozvěděl, ale přesto ji neopustil. Řekl mi, že minulost pro něj nic neznamená.
— Odejděte, prosím… — zašeptala jsem, sotva jsem hýbala rty. — Odejdi.
— Nemůžu. Vyslechněte mě. Nejsem dobrá matka, to přiznávám. Ale Rozálie je vaše krev. Pokud chcete, udělejte testy. Anebo se na ni jen podívejte. Uvidíte Marka v každém jejím gestu. Nelhala jsem mu. Chtěla jsem s ním žít, být šťastná. Jenže on si myslel, že dítě čekám s někým jiným.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo — a zároveň zvedlo jako vlna zloby. Takže Marek nežárlil bezdůvodně? Možná měla stále něco s tím svým bývalým. Možná se s ním scházela a Marek na to přišel. Proto byl poslední týdny tak zachmuřený. A pak mu oznámila, že čeká dítě… Tehdy jel příliš rychle. Tehdy narazil do svodidel. Tehdy jsem o něj přišla. Ano, cítila jsem to — všechno to souviselo.
— Vypadni! — vykřikla jsem hlasem, který jsem ani nepoznávala. — Okamžitě!
Lekla se. Otevřela dveře, ale než zmizela, otočila se.
— Je v dětském domově v Lermontovově ulici. Jmenuje se Rozálie Benešová.
Dveře zaklaply a já se sesunula na podlahu.
Několik dní jsem byla jako bez těla. Srdce mi bušilo nepravidelně, někdy jsem měla pocit, že se udusím. A v hlavě mi stále dokola zněla slova: „Lermontovova ulice. Rozálie Benešová.“ Ten hlas mě pronásledoval. Kdyby neutichal, snad bych tam nikdy nejela. Jen se přesvědčit, říkala jsem si. Uvidím ji a dokážu si, že mezi nimi není žádná podobnost. Kristýna zase lhala.
Aby mi ji vůbec ukázali, musela jsem se pokořit. Představila jsem se jako babička a naznačila, že uvažuji o svěření do péče. Lhala jsem. Jen abych utišila ten neodbytný hlas v sobě.
Když šla chodbou směrem ke mně, sevřelo se mi hrdlo. Vrátila jsem se o desítky let zpět. Markovi byly čtyři, když měl těžký zápal plic. Leželi jsme tehdy na infekčním oddělení a on se po vyšetřeních vracel stejnou dlouhou chodbou ke mně. Stejný krok. Stejné držení ramen. Stejné pohyby rukou.
A když se zastavila přede mnou a zvedla oči, unikl mi z úst tichý sten. Nebylo pochyb. Taková podoba není náhoda. Rozálie byla Markovým obrazem.
Vydržela jsem tam sotva pár minut. Bávala jsem se, že se rozpláču přímo před zástupkyní ředitele, která nám schůzku umožnila.
Z dětského domova jsem zamířila rovnou ke Kristýně. Vyšla jsem schody téměř během, dech se mi krátil. Jakmile otevřela, vyhrkla jsem:
— Mluv. Řekni mi všechno.
— Paní Bohumilo, pojďte dál, dám vařit vodu na čaj…
— Nepřišla jsem na návštěvu! Chci vědět, proč je tvoje dcera v ústavu. Co se stalo? A co bylo tehdy mezi tebou a Markem doopravdy?
Rozplakala se.
— Odpusťte mi. Vím, že kdyby nebylo mě, Marek by tenkrát nejel tak bezhlavě. Ale nepodvedla jsem ho. To je pravda. Ten muž, s nímž jsem chodila před Markem — Stanislav Mlynář, manžel vaší kolegyně — ke mně jednou přišel. Byl opilý. Pustila jsem ho dovnitř jen proto, aby sousedé nezačali něco řešit.