A tehdy jsem sebrala zbytky sil a zkusila to ještě jednou. Posadila jsem si Rozálii naproti sobě a pokoušela se jí co nejklidněji vysvětlit, proč už nemůže bydlet se svou maminkou a co všechno tomu předcházelo. Doufala jsem, že když jí pravdu podám opatrně a srozumitelně, přijme ji snáz. Mýlila jsem se. Výsledek byl pravý opak. Uzavřela se přede mnou úplně. Přestala se mnou mluvit, odmítala jídlo i pití a dokonce ani Matýsek, její milovaný kocour, v ní nedokázal vyvolat sebemenší zájem.
Když už jsem nevěděla kudy kam, sáhla jsem po telefonu a zavolala Kristýně Brňákové. Bez dlouhých vysvětlování jsem ji požádala, aby přijela. Do té doby naše komunikace spočívala jen v několika stručných zprávách, v nichž jsem ji ujišťovala, že je Rozálie v pořádku, zdravá a že se jí daří dobře.
Stála jsem u okna a vyhlížela ji. Jakmile jsem ji spatřila u vchodu do domu, sešla jsem dolů, abych ji zastavila ještě předtím, než zazvoní.
„Nemysli si, že se tím něco mění,“ vyhrkla jsem místo pozdravu. „Dítě je dítě. Drží se toho, co zná, protože ještě nechápe souvislosti. Ale to z tebe lepší matku nedělá. Rozálie po tobě teskní, proto jsem tě zavolala. Jen proto. A ty jí musíš vysvětlit, že s ní už nemůžeš být. Je to tvoje odpovědnost. Nemůže přece dál obviňovat ostatní.“
Kristýna zbledla. „A co jí mám říct? Jak jí mám přikázat, aby na mě zapomněla?“
„To je tvoje věc. Řekni jí klidně, že ji nemiluješ. Že máš přednostně jiné muže a že ona se ti do života nehodí. Vždyť přesně tak to bylo, ne?“
„Paní Bohumilo, to není pravda,“ zašeptala. „Rozálii miluju. Vždycky jsem ji milovala. Jen se všechno pokazilo… Nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle.“
„Ty snad někdy přemýšlíš o následcích?“ vyjela jsem na ni. „Můj syn je mrtvý a ty ses celé roky chovala, jako by ti na ničem nezáleželo! Kdyby bylo po mém, nikdy bych tě k Rozálii nepustila. Ale ona tě potřebuje.“
Kristýna neprotestovala. Stála se sklopenýma očima a mlčky snášela každé moje slovo. V tu chvíli mi došlo, že ji vlastně drtím. A přestože jsem byla přesvědčená o své pravdě, cosi ve mně se vzpříčilo. Lidé někdy chybují strašlivě, ale přesto mohou svého omylu litovat. Možná ji to všechno bolelo víc, než jsem si dokázala připustit. Vždyť kdyby jí na dceři nezáleželo, nežádala by mě přece, abych Rozálii vzala z ústavu k sobě.
„Pojď,“ řekla jsem nakonec tiše a zamířila ke vchodu.
Vyšla za mnou bez jediného slova. Vyjeli jsme do patra a odemkly byt. Přivítal nás jen Matýsek, který se nám otíral o nohy. Rozálie nikde.
„Kde je?“ vydechla jsem, když mi srdce začalo bušit až v krku.
„Nevyšla ven?“ znejistěla Kristýna. „Nikdo ze dveří nešel?“
Vyrazily jsme na chodbu a prohledaly celé patro, pak i nižší poschodí. Nikde ani stopa.
„Podívejte,“ ukázala najednou Kristýna nahoru. „Dveře na půdu jsou pootevřené.“
„Snad nešla na střechu?“ zamrazilo mě.
Než jsme stihly cokoli dalšího, dveře se rozlétly a objevil se muž v montérkách. Usmíval se.
„Tak tady jste,“ řekl a ohlédl se za sebe. „Slečno, hledá vás celá rodina. Maminka i babička.“
„Maminka?“ ozval se tenký hlásek.
Ve dveřích se objevila Rozálie, tvář umazanou od prachu. Jakmile spatřila Kristýnu, zašeptala: „Maminko… moje maminko…“
Když ji dělník snesl dolů a ona se zavěsila matce kolem krku, pocítila jsem úlevu tak silnou, až mě rozbolely oči. Ať je to, jak chce. Hlavně ať je šťastná. K čemu mi byly všechny moje zásady a uražená pýcha? Ano, Kristýna nebyla bezchybná. Možná, kdyby si ji můj syn nevybral, mohl ještě žít. Jenže život se neřídí našimi představami. Lidé dělají věci, které se nám zdají neodpustitelné. Rádi bychom nad nimi vynesli rozsudek jednou provždy. Ale kdo z nás může s jistotou tvrdit, že by v podobné situaci obstál lépe? A kdo ví, jaké síly člověka formují, jak ho okolnosti dokážou změnit? Někdy je větší odvaha podat ruku než ukázat prstem. A možná tím zachráníme nejen druhého, ale i sebe.
Promiňte mi ty vzletné úvahy. Jen tak jsem dokázala odpustit. A nejen odpustit – přijmout Kristýnu do svého života. Zpočátku jsem to dělala kvůli Rozálii. Postupně jsem však pochopila, že Kristýna není zlá. Spíš ztracená. Jako někdo, kdo bez rozmyslu sahá po tom, co se třpytí, aniž by tušil, že se může poranit o trny. Její poslední partner – shodou okolností zeť vychovatelky z dceřiny školky – s ní manipuloval, jak se mu zlíbilo. To ji neomlouvá, ale žena zamilovaná až po uši někdy ztratí soudnost. Touha zalíbit se a vyhovět bývá silnější než rozum, a někteří muži toho umějí bezostyšně využít.
Přesto se dokázala vzchopit. Odloučení od Rozálie ji změnilo. Možná ne přes noc, ale postupně. Viděla jsem, jak se snaží, jak obchází úřady, plní podmínky a dělá všechno proto, aby znovu získala právo být matkou. Nestála jsem jí v cestě. Naopak jsem jí radila, podporovala ji a pomáhala, kde se dalo.
Trvalo to rok a půl, než mohla oficiálně znovu přijmout roli matky. Po celou tu dobu žila Rozálie u mě, ale Kristýna k nám chodila často. Jakmile jsem přestala vnučce jejich setkání zakazovat, vztah mezi mnou a Rozálií se znovu uzdravil. Opět jsme si byly blízké a naše pouto sílilo každým dnem.
Když nadešel okamžik, kdy se měla Rozálie vrátit domů ke své mamince, překvapilo mě, že zesmutněla. Myslela jsem, že se nemůže dočkat. Jenže ona se mi se slzami přiznala, že si neumí představit večer bez pohádky, kterou jí čtu před spaním, ani ráno bez mého „tajného“ kakaového nápoje. Obyčejné kakao, jen připravované s láskou.
Ani já jsem si nedovedla představit, že bych najednou neměla komu chystat snídani a komu zaplétat copánky. A tak jsem s obavami navrhla Kristýně, zda bychom nemohly bydlet všechny tři spolu. Pro Rozálii by to bylo jednodušší – a mně by se ulevilo.
Vyměnily jsme své byty za jeden větší a začaly žít jako rodina. A nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala. Kristýna mi k tomu nedala jediný důvod. Někdy si dokonce říkám, že konečně chápu, co na ní můj syn kdysi viděl.