Chtěla jsem jen zabránit tomu, aby se po domě roznesly řeči. Jenže sotva Stanislav překročil práh, začal si rozepínat košili a choval se, jako by měl na něco právo. Přísahám, že mezi námi k ničemu nedošlo. A právě v tu chvíli si Marek usmyslel, že mi udělá překvapení, a přijel bez ohlášení. Ke dveřím jsem se nemohla hned dostat, Stanislav mi bránil v cestě. Když jsem nakonec Markovi otevřela, stála jsem tam rozcuchaná a ten druhý chlap za mnou s rozhalenou košilí… Není divu, že si Marek myslel, že nás vyrušil.
Později jsem mu všechno vysvětlila. Tvrdil, že mi věří. Usmířili jsme se. Jenže když jsem mu oznámila, že čekám dítě, ten výjev se mu vrátil před oči. Odejít ode mě tehdy dokázal jen v obrovském rozrušení. A co následovalo potom, to už víte sama.
Po jejím doznání jsem si sedla na malou lavici v předsíni a dlouho mlčela. Mohlo to tak skutečně být. A i kdyby si část vymyslela, Marka mi to nevrátí.
— Co se stalo s dítětem? Proč ti soud omezil rodičovská práva? — zeptala jsem se tiše, aniž bych se na ni podívala.
Kristýna Brňáková si otírala obličej, rozmazávala slzy i hlen a mezi vzlyky ze sebe soukala útržky vět. Chtěla si prý „zařídit život“. Muž, s nímž se zapletla, jí sliboval, že odejde od manželky. Netušila, že jeho žena je dcerou Ireny Kovaříkové, učitelky malé Rozálie Benešové ve školce. Postupně jsem si z jejích zmatených slov složila obraz toho, co se odehrálo, než jí dceru odebrali. A když mi došlo, jak lehkovážně s osudem dítěte naložila, měla jsem co dělat, abych se na ni nevrhla.
— Ty si říkáš matka? — křičela jsem přes její pláč. — Takovým, jako jsi ty, by měli zakázat mít děti! Myslíš jen na sebe, na své milence a vlastní pohodlí. Dítě není kufr, který odložíš, když se ti nehodí! Je to závazek. Živý člověk, který tě potřebuje. Potřebuje právě tebe, rozumíš?
Hlas se mi zlomil a rozplakala jsem se také. Stála přede mnou žena, kterou jsem nenáviděla, a přesto jsem s ní sdílela stejný nářek.
Dlouhé týdny jsem se nemohla smířit s tím, že mám vnučku. Ne jen tak ledajakou — byla to Markova krev, pokračování jeho života. Kus jeho samotného. Kdo nezažil něco podobného, sotva pochopí. Jednou jsem probrečela noc, podruhé jsem se přistihla, že se bezdůvodně usmívám.
Nejdřív jsem si však nechala udělat test DNA. Podoba nestačí. Slovům její matky jsem nevěřila ani za mák. Když jsem držela výsledky v ruce a bylo černé na bílém potvrzeno, že Rozálie je skutečně Markova dcera, pocítila jsem po letech cosi jako úlevu. Zlost, která mě roky svírala, náhle polevila. Mohla jsem se lidem dívat do očí a svět přestal být nepřátelským místem.
V té době jsem se s Rozálií setkávala jen letmo — na hřišti mezi ostatními dětmi nebo za přítomnosti pracovníků zařízení. Nechtěla jsem jí dávat falešné naděje, dokud jsem si nebyla jistá pravdou.
Když už jsem pochybnosti neměla, sedla jsem si proti ní a řekla:
— Rozálie, vyšlo najevo, že jsem tvoje babička. Dřív jsem o tobě nevěděla.
Dívka si mě změřila vážným pohledem.
— Já o tobě taky ne, — skočila mi do řeči. — A jsi hodná?
Zaskočilo mě to.
— To nevím, — přiznala jsem popravdě.
— Nebiješ? Johana Urbanová, co spí vedle mě, říkala, že její babička když se napije, tahá ji za vlasy.
Polkla jsem.
— Alkohol nepiju, — odpověděla jsem tiše. Zastyděla jsem se, že jsem si pro ni nepřišla dřív. Kolik strachu asi musela prožít? — Nemusíš se mě bát. Nikdy ti neublížím. Doufám, že se z nás stanou kamarádky. Brzy pojedeš ke mně domů a…
— Já nechci k tobě. Chci za maminkou, — oznámila rozhodně.
Na to jsem připravená nebyla. Hledala jsem slova, ale žádná nepřicházela. Nakonec jsem se nadechla.
— Máš ráda návštěvy?
— Mám, — přikývla a na okamžik se usmála.
— Tak zatím pojedeš ke mně na návštěvu. Souhlasíš?
Chvíli váhala, pak kývla. A hned dodala:
— A máš kočku?
Nevím, proč jsem to řekla.
— Budu mít, — odpověděla jsem.
První dny u mě probíhaly překvapivě klidně. Pomohl nám starý kocour Matýsek, kterého jsem si vzala od sousedky — ta si viditelně oddechla. Byl mazaný a drzý. Uměl hodiny předstírat nevinnost, a sotva jste se otočili, zmizelo ze stolu všechno jedlé. I sušenky v obalu. Lesklé papírky jsem pak nacházela pod skříněmi, zatímco Matýsek dělal, že s tím nemá nic společného.
Asi po dvou týdnech se Rozálie začala vyptávat na matku častěji. Dřív se také ptala, kdy si pro ni přijde, ale já odpovědi odkládala, vymlouvala se a slibovala neurčité „brzy“. Věděla jsem, že pravdu říct musím, jen jsem sbírala odvahu.
Když jsem jí konečně sdělila, že u mě zůstane natrvalo, propukla v pláč. Křičela, že jsem ji podvedla, že jsem se jen přetvařovala.
Než jsem ji převzala do péče, stanovila jsem Kristýně podmínku: pokud chci být zákonnou opatrovnicí, nesmí překročit práh mého domu a nebude se s dcerou vídat. Myslela jsem, že tak Rozálii ochráním a usnadním jí zvykání.
Mýlila jsem se.
Pouto mezi matkou a dítětem nelze zpřetrhat bez následků. Ať je matka jakákoli, v dětských očích zůstává tou nejdůležitější bytostí. Až dospělost přinese odstup a vzpomínky na křivdy. V dětství však matka představuje celý svět.
Rozálie svou mámu milovala bezvýhradně. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy mezi námi vyrostla zeď nedůvěry. A já ji mezitím stihla milovat celým srdcem. Dívat se na to, jak se trápí, pro mě bylo téměř nesnesitelné.