Události pak nabraly rychlý spád. Marek Vysoký začal okázale nosit domů tašky z restaurací, jako by tím chtěl něco dokázat. Rozložil si jídlo na stole v obýváku a hodoval sám, zatímco já s Jakubem Moravcem jsme v kuchyni jedli obyčejný salát nebo těstoviny s máslem. Vůně smažených křidélek z KFC nebo čerstvé pizzy se linula celým bytem a byla téměř nesnesitelná. Jakub po něm pokukoval s tichou nadějí v očích, ale Marek se ani jednou nezeptal, jestli si dáme taky.
Třetí den to syn nevydržel.
„Mami, proč mi táta nedá kousek pizzy?“ zeptal se potichu, aby ho otec neslyšel.
Pohladila jsem ho po vlasech. „Protože to jsou jeho ‚vlastní‘ peníze, Kubíku. My hospodaříme z těch společných. Pojď, udělám ti lívance, koupila jsem mouku.“
Právě tehdy ve mně cosi definitivně prasklo. Muž, který dokáže bez mrknutí oka spořádat luxusní večeři před vlastním dítětem, zatímco ono jí suché palačinky, pro mě přestal být partnerem. A přestal být i otcem. Zůstal jen někdo, kdo z rodiny vysává, ale nic nevrací.
Rozhodující okamžik přišel v pátek. Když jsem se vracela z práce, našla jsem ve schránce účtenku za kurýra z drahého obchodu s elektronikou. Objednávka byla vystavená na jméno Marek Vysoký. Částka: 40 tisíc korun. Herní monitor.
Vešla jsem do bytu. V obýváku seděl Marek na zemi a rozřezával obrovskou krabici. Vypadal nadšeně jako malý kluk o Vánocích.
„Podívej na tu nádheru!“ zazubil se, jako by mezi námi žádné napětí nebylo. „Čtyři K, šílená obnovovací frekvence. Teď budu hrát jak profík.“
Položila jsem účtenku na stůl. „Čtyřicet tisíc, Marku? Minulý měsíc jsme měli skluz tři tisíce na hypotéce, protože jsi ‚nestihl‘ poslat celou částku. Zubař říkal, že Jakub potřebuje rovnátka. A ty si pořídíš monitor?“
Okamžitě ztuhl. „Zase začínáš? Šetřil jsem si na něj tři měsíce. Ze svého platu. Mám snad právo utratit svoje peníze!“
„Ano, máš,“ přikývla jsem klidně. „A já mám právo nežit s někým, kdo okrádá vlastní dítě o budoucnost.“
„Jak okrádá? Co to meleš?“ vyjel na mě.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se, došla do předsíně a vzala jeho sportovní tašku, tu, se kterou chodíval do fitka. Začala jsem do ní házet jeho věci přímo ze skříně. Košile, trička, spodní prádlo. Systematicky, bez křiku.
„Co to děláš?!“ přiběhl za mnou. „Okamžitě to vrať! Zbláznila ses?“
„Ne,“ řekla jsem tiše. „Naopak. Poprvé po dlouhé době přemýšlím jasně. Máš patnáct minut na zbytek věcí. Odjedeš k mamince. Ta tě jistě ráda ubytuje, nakrmí a bude obdivovat tvůj nový monitor.“
„Nemůžeš mě vyhodit! Mám tady trvalý pobyt!“ zkusil mě odstrčit, ale stačil jediný pohled a zarazil se.
„Byt jsem koupila před svatbou, Marku. Právně tu nemáš nic. A ten trvalý pobyt? Zítra podám návrh na jeho zrušení. Teď odejdeš. Jinak zavolám policii a nahlásím, že se mi do bytu dobývá cizí člověk.“
Zbledl, pak zrudl. „Toho budeš litovat! Až nebudeš mít na synovu školní výbavu, přilezeš po kolenou!“
Popadl tašku, nacpal do ní i ten svůj vysněný monitor – samozřejmě ten měl přednost – a vyřítil se ze dveří.
Zavřela jsem za ním. Otočila klíčem. Jednou. Podruhé. Potřetí. Klik. Klik. Klik.