Na nevěru ho přistihla tak obyčejným způsobem, až by se tomu člověk skoro zasmál. Měla odjet do lázní, jenže její let náhle posunuli. Kdyby alespoň bydleli daleko od letiště – jenže cesta domů trvala sotva čtvrt hodiny. Vendula Pražáková tedy nasedla do taxíku a rozhodla se vrátit. Sotva otevřela dveře bytu, uviděla v předsíni cizí kožich a dámské lodičky na jehlách. V tu chvíli jí všechno došlo, přesto zamířila do ložnice, jako by potřebovala poslední důkaz. A ten také dostala.
Rozvod proběhl rychle a bez zbytečných průtahů, až měla pocit, že se to snad ani nestalo. Roman Janeček se omlouval, tvrdil, že selhal a že to byl jen okamžik slabosti. Co jiného ale mohl říct? Vendula jeho výmluvy neposlouchala. Noci probrečela do polštáře, s kamarádkami vysedávala po barech a nakonec si stáhla i seznamovací aplikaci.
Zpočátku jí psali podivíni a pochybné existence, takže většinu zpráv ignorovala. Pak se ale objevil on. Pohledný, rozvážný, galantní – téměř až podezřele dokonalý. Přesně ten typ, o jakém si ženy šeptají.
„Vendulo, toho si nenech utéct,“ přesvědčovaly ji kamarádky. „Takoví chlapi se neválí na každém rohu.“
Nakonec souhlasila a domluvila si schůzku. A právě ten večer si Roman přišel vyzvednout zbytek svých věcí.
„Kam se tak chystáš?“ zabručel, když ji uviděl upravenou.
„Do toho ti nic není. Jsem volná, zařídil jsi to sám,“ odpověděla klidně.
Zamračil se. „Vendulo, kolikrát ti mám říkat, že mě to mrzí? Udělal jsem chybu, uznávám. Ale přece může člověk dostat druhou šanci. Vždyť i stát dává možnost napravit se i těm největším provinilcům.“