Uvnitř našla přesně ty náušnice a náramek, které jí kdysi zmizely. Vedle šperků ležela kartička s krátkým vzkazem: „Obešel jsem všechny zastavárny, až jsem je našel. Policii jsem dal vědět. Snubní prsten jsem objevil také, ale říkal jsem si, že by ti jeho pohled mohl ublížit.“
Vendula Pražáková seděla snad dvě hodiny bez hnutí a jen si své poklady prohlížela. Nikdy mu přece výslovně neřekla, že právě tyhle drobnosti pro ni znamenají víc než cokoliv jiného. Jak mohl tušit, co je jejímu srdci nejbližší? A proč nehledal ten náhrdelník, který jí daroval ke třetímu výročí? Byl sice drahý, ale nikdy se jí doopravdy nelíbil. Znamenalo to, že ji Roman Janeček znal lépe, než si připouštěla? V hlavě jí vířily pochybnosti a nedokázala se rozhodnout, co dál.
Taxík uháněl k letišti zběsilým tempem – příslib trojnásobné ceny udělal své. Naštěstí to nebylo daleko. Přesto přijela pozdě. Když vběhla do haly, u přepážky už hlásili konec nástupu. Letadlo do Thajska bylo pryč. Možná to tak mělo být. Vyčerpaně se sesunula na sedačku a chtěla si objednat cestu zpět.
„Vendo?“ ozvalo se náhle. „Co tu děláš?“
Roman stál pár kroků od ní, obklopen kufry a brašnami s technikou.
„Chtěla jsem si vzít zpátky prsten,“ vydechla mezi slzami. „A ty? Proč jsi neodletěl?“
Usmál se. „Chtěl jsem ti ho vrátit osobně.“
Do Thajska nakonec odletěli o měsíc později – jen na čtrnáct dní. Někdy stačí odvaha dát vztahu ještě jednu šanci.