Napila se jen pár hltů a bezvládně se zhroutila zpátky do postele.
Když ráno otevřela oči, bolela ji hlava ještě víc než v noci. Brzy si však uvědomila něco mnohem horšího. Šperky byly pryč. Úspory, které si schovávala do maminčiny dřevěné kazety, zmizely. A spolu s nimi i fotoaparáty Romana Janečka. Právě ty ji bodly u srdce nejvíc – styděla se, že nedokázala ochránit věci, které mu tolik znamenaly. Stejně ji ale zabolela ztráta drobných diamantových náušnic, jež dostala od otce k maturitě, i jemného náramku po babičce. Jediné, čeho nelitovala, byl snubní prsten.
Když se Romanovi svěřila – nemělo smysl cokoliv tajit, krádež už oznámila na policii – čekala výčitky. Nepřišly. Nepokáral ji, jak bývalo jeho zvykem, a dokonce odmítl, aby mu za techniku cokoli hradila. Přitom dobře věděla, že některé přístroje měly vysokou hodnotu.
„A z čeho teď budeš pracovat?“ starala se.
„Jeden foťák mám u sebe,“ odpověděl klidně. „Nějak to zvládnu.“
Přesto mu z každé výplaty posílala část peněz. Nechtěla mít pocit, že mu něco dluží.
Těsně před Vánoci jí oznámil, že odlétá do Thajska. Prý tam bude fotografovat turisty – i když se říkalo, že je to na hraně zákona. Tvrdil ale, že jeho známý to tak dělá už několik sezon.
„Možná tam nakonec zůstanu natrvalo,“ přiznal.
O životě v teple mluvil už dávno, jenže Vendula Pražáková byla vždy proti. Před odletem jí nechal balíček s tím, aby ho otevřela až na Nový rok.
Nevydržela to. Sotva za ním zaklaply dveře, roztrhla papír a podívala se, co jí zanechal.