„Tak ať ti ty šance klidně rozdává stát,“ usekla Vendula Pražáková chladně a dál se s ním nebavila.
Roman Janeček zůstal stát uprostřed obýváku tak bezradně, až v ní na okamžik problesklo cosi jako soucit. Vypadal menší než obvykle, skoro ztracený. Jenže pak jí pohled sklouzl ke kabátu přehozenému přes židli v předsíni a vzpomínka na všechno ponížení ji okamžitě zocelila. Otočila se k němu zády.
„Vendulo, můžu tu zatím nechat svoje foťáky?“ nadhodil opatrně. „Musím si v tom podnájmu dát na pokoj zámek. Bydlí tam nějací studenti a úplně jim nevěřím. Nerad bych o techniku přišel.“
Byt si pořídila ještě před svatbou, byl psaný jen na ni. Roman mezitím sypal většinu výdělků do svého koníčku i práce – do objektivů, těl fotoaparátů a další výbavy. Teď obýval jeden pokoj v třípokojovém bytě s pochybnými spolubydlícími, a proto se bál všechno tam převézt.
„Klidně je tu nech,“ pokrčila rameny bez většího zájmu.
Večer však nabral úplně jiný směr. Schůzka předčila všechna její očekávání. Nikdy předtím nezažila tak příjemné rande. Sebastian Procházka působil jako muž vystřižený z romantického filmu – galantní, pozorný, a přitom nenaléhal. Bylo znát, že chápe, že po rozvodu potřebuje čas. Právě proto ho nakonec pozvala k sobě na čaj – skutečně jen na čaj, bez skrytých úmyslů. Cestou se zastavili v cukrárně a společně vybírali zákusky, smáli se nad drobnostmi. Doma uvařila voňavý čaj, který jí kamarádka přivezla z Indie.
Pak už si vybavovala jen útržky.
Probrala se uprostřed noci s prudkou bolestí hlavy a nesnesitelnou žízní. S námahou se zvedla a po stěně se doplazila do kuchyně pro vodu.