„Rozveď se, Lenko. Než z tebe zůstane jen stín.“
Renata Petříčeková, moje jediná kamarádka, se kterou jsem ještě směla udržovat kontakt, na mě hleděla s takovou lítostí, až se mi chtělo zmizet pod stolem. Seděly jsme v malé kavárně na třídě v Olomouci, lokty téměř naražené o sousední stůl, a já si nenápadně schovávala ruce s oprýskaným lakem pod desku. Venku padal těžký mokrý sníh, březen se předváděl v celé své šedé protivnosti — stejně pichlavé jako povaha Marty Červenýové.
„Renato, a kam bych šla? Matějovi je sedm, za chvíli nastupuje do školy. Jan je jen vyčerpaný. To přejde.“
„On není vyčerpaný, Lenko. On si na tebe prostě dovoluje. A Marta Červenýová? Ta tě ukusuje po malých soustech. Klidně by tě zapekla do těch svých koláčů.“
Měla pravdu. Jenže pravda je jako ledová sprcha uprostřed zimy — probere tě, ale můžeš z ní taky onemocnět. Domů jsem dorazila krátce po sedmé večer. V předsíni byl cítit přepálený cibulový základ a cosi těžkého ve vzduchu, co připomínalo průšvih.
„Přítěž!“ zasyčel hlas Marty Červenýové dřív, než jsem si stihla zout boty.
Stála v kuchyňských dveřích, ruce v bok. Jan Řezník seděl u stolu, zabodnutý pohled do talíře, kde bezmyšlenkovitě posouval jídlo vidličkou. Ani se na mě nepodíval.
„Paní Marto, přišla jsem z práce. Jsem unavená. Prosím, zítra si o tom promluvme…“
„Žádné zítra nebude!“ Její křik přešel do ječivého tónu. „Jan už rozhodl. Nebudeme živit darmožrouta. Byt je můj, rozumíš? Můj! A ty jsi tady co? Nájemnice bez smlouvy. Chceš mluvit o zákonech? Zkus dokázat, kolik jsi sem dala peněz, když všechny účtenky mám já!“
Zmizela v ložnici. Opřela jsem se zády o studenou zeď. Jan konečně zvedl oči. Nebyla v nich zloba. Jen prázdno. A nuda.
„Lenko, buď rozumná. Odjeď k mámě do Písku. Tady tě nikdo nechce. Máma je ve stresu, skáče jí tlak.“
Za okamžik se rozletěly domovní dveře a můj starý kufr s prasklým držadlem dopadl na chodník. Marta Červenýová, navzdory svým řečem o zdraví, házela s přesností profesionálního atleta.
„Ven!“ křičela do dvora. „Lidi, podívejte se! Šest let se vezla na mém synovi a do domu nepřinesla ani korunu!“
Vyšla jsem před vchod. Panelákový dvůr — betonová klec, jakých je po městě stovky. Lidé se vraceli z práce, venčili psy, tlačili kočárky. Automaticky jsem je počítala, jako když v práci rozděluju kamiony k rampám. Jeden, dva, čtyři… osm… U dětského hřiště ztichly sousedky z vedlejšího vchodu. U garáží ustal rachot nářadí.
Osmnáct. Přesně osmnáct párů očí sledovalo, jak se z druhého kufru, který se při pádu otevřel, sype oblečení, Matějovy knížky a můj starý kabát do rozbředlého sněhu.
„Tady máš svoje hadry!“ ukázala na mě Marta vítězoslavně. „A už se sem nevracej! Matěje si Jan vezme v pátek, soud to potvrdí. On má kde bydlet. Ty jsi nula!“
Uvnitř mě nic neprasklo. Jen se rozhostilo ticho. Takové to zvláštní ticho jako na dispečinku, když vypadne spojení — a ty víš, že buď okamžitě zasáhneš, nebo dojde ke srážce.
Vytáhla jsem telefon. Ruce jsem měla klidné.
Vytočila jsem číslo, které jsem nosila v paměti deset let, ale nikdy jsem nenašla odvahu ho použít.
„Tati? Tady Lenka… Ano. Olomouc, třída u hlavního tahu. Přijeď pro mě.“
Podívala jsem se na displej. 18:42.
Marta Červenýová dál cosi vykřikovala, Jan si demonstrativně zapálil na balkoně a díval se nad mou hlavou. Sousedé si šeptali. Někdo utrousil: „No jo, dispečerka si naběhla.“
Sedla jsem si na lavičku před domem. Bláto na botách začínalo zasychat.
„Za devatenáct minut,“ pronesla jsem tiše.
„Co si to tam mumláš?“ vyklonila se Marta z přízemního okna. „Čekáš, že Patrik Kratochvíl přijede svým…“