Chtěla jsem tátovi říct, že měl před lety pravdu. Že když mě varoval, že Jan Řezník je jen uhlazený predátor s hezkým úsměvem, měla jsem ho poslouchat. Místo omluvy jsem se na něj jen podívala a přikývla. Stačilo to. Porozuměl beze slov.
„Máš tři dny,“ pronesl klidně. „Právníci připraví návrh na vypořádání majetku. Ale pro své peníze si musíš dojít sama. Jsi dispečerka, Lenko. Nestačí umět vypravit vlak. Musíš ho taky umět stáhnout zpátky.“
Z prstu jsem stáhla snubní prsten. Sjel bez odporu – za poslední týdny jsem shodila tolik kilo, že mi byl volný. Položila jsem ho na stůl, jako bych odkládala nepotřebný klíč.
Hned ráno jsem zablokovala všechny karty, ke kterým měl Jan přístup. Bylo to první rozhodnutí, které mě stálo víc než peníze. Ruce se mi třásly, když jsem v aplikaci potvrzovala změny, ale stisk byl pevný.
Za dvě hodiny se telefon rozdrnčel jako poplach. Čtyřicet zmeškaných hovorů. Pak zprávy.
„Zbláznila ses? Nemám čím zaplatit naftu do kamionů!“
„Lenko, tohle je na žalobu!“
„Máma kvůli tobě brečí, zvedl se jí tlak!“
Neodpověděla jsem ani jednou. Seděla jsem na lavičce ve Smetanových sadech v Olomouci – na té samé, kde jsem ještě včera čekala, že mě někdo zachrání. Dnes jsem na nikoho nečekala. Přemýšlela jsem, plánovala, počítala.
Matěj Navrátil byl u mojí mámy v Písku. Vzala ho k sobě bez jediného dotazu. Do telefonu jen tiše povzdechla: „Tak přece.“ Hlodalo ve mně svědomí, že viděl ty kufry poházené v blátě. Ale ta vina mě už nesvazovala. Proměnila se v energii.
Nejhorší bylo, že jsem to tušila. Někde hluboko jsem věděla, že Jan si pořizuje nové telefony a hodinky, zatímco já zašívám Matějovi roztržené punčocháče. Jen jsem si odmítala připustit, že jsem se spletla.
Třetí den ve 14:05 jsem vstoupila do budovy soudu. Podala jsem návrh. Tátův advokát, štíhlý muž s dokonale uvázanou kravatou, se ke mně naklonil.
„Navrhneme vypořádání i skrytých účtů,“ řekl tiše. „Váš manžel bude velmi překvapený, že víme o těch pravidelných převodech na účet jeho matky.“
Vyšla jsem ven. Vzduch v Olomouci voněl jarem, mokrým asfaltem a benzínem.
Další den jsem se měla vrátit do bytu. Ne jako trpěná příbuzná. Ne jako přítěž. Ale jako někdo, kdo přišel uzavřít ztrátovou trasu.
Odemkla jsem vlastním klíčem. Zámek šel ztuha – Marta Červenýová do něj zřejmě nacpala lepidlo nebo sirku, jen nestihla zavolat zámečníka. V předsíni se stále vznášel pach těch jejích tvarohových buchet. Dřív mi voněly. Teď se mi z nich zvedal žaludek.
Jan seděl v obýváku. Na stole prázdná lahev, kolem hromada nedopalků. Když mě uviděl, vyskočil. Jakmile si ale všiml za mými zády otce a dvou mužů v tmavých kabátech, zase klesl zpátky.
„Leničko…“ Marta připlula z kuchyně s utěrkou přitisknutou k hrudi. „My jsme na tebe čekali. Honzík byl celý bez sebe. Já to tehdy přehnala, víš, tlak, nervy…“
„Vím,“ přerušila jsem ji a odsunula popelník. „Teď už vím úplně všechno. Dokonce i to, kolik mě stojí váš měsíční ‚léčebný program‘.“
Na stůl jsem položila výpis. 1 620 000 korun. Červeně podtržené číslo působilo na květovaném ubruse jako rozsudek.
„Co to má znamenat?“ Jan se pokusil o nevinný výraz, ale hlas mu přeskočil.
„Součet toho, co jsi rodině vzal,“ odpověděla jsem klidně. „Moje noční směny, které měly krýt tvoje smyšlené výpadky, a tvoje převody na účet matky. To všechno patří do společného majetku, který jsi tajil.“
Advokát položil vedle výpisu druhý dokument – návrh na vypořádání.
„Byt je sice napsán na paní Martu Červenýovou,“ pronesl věcně, „ale rekonstrukce, vybavení a spotřebiče v hodnotě tři miliony korun.“