„…svým starým Loganem?“ dořekla Marta Červenýová jedovatě. „Vždyť si tě už odpoledne zablokoval, to jsem si ověřila!“
Devatenáct minut je nekonečných, když sedíte v čekárně u zubaře. A směšně krátkých, když odtikávají poslední vteřiny jednoho života.
V 19:01 přesně se do průjezdu našeho dvora vsunulo černé SUV. Pohybovalo se pomalu a těžce, jako by vplouvalo do úzkého kanálu. Lak se leskl, skla byla zatmavená a poznávací značka patřila k těm, před nimiž i znuděný dopravák raději uhne pohledem. Hned za ním zastavil druhý vůz, nižší, ale stejně nenápadně hrozivý.
Motor utichl přímo naproti hromadě mých kufrů. U garáží někomu vypadla z ruky páčidlo a kov dutě cinknul o beton. Marta Červenýová v okně ztuhla s otevřenými ústy; urážka, kterou měla připravenou, jí uvízla v krku.
Z auta vystoupil muž. Vysoký, rovný jako sloup, v perfektně střiženém kabátu. Tvář měl tvrdou, klidnou, jako by ji někdo vytesal z kamene. Miroslav Blažek. Majitel jednoho z největších logistických holdingů v republice. Můj otec. Muž, kterého Marta znala jen z televizních reportáží a jehož jméno nahánělo strach i řediteli firmy, kde Jan Řezník dělal své „obchody“.
Na dům se ani nepodíval. Přišel rovnou ke mně, lehce mi oprášil rameno, jako by šlo o drobek prachu, a klidně se zeptal:
„Patří tohle všechno tobě?“
Podívala jsem se na kufry zabořené v blátě a přikývla.
Marta v okně zbledla. Barvu měla stejnou jako ty šedavé koláče, kterými mi vyčítala každou korunu za domácnost.
„Naložte to,“ řekl otec řidičům bez zvýšení hlasu. „Lenko, nastup. Čeká nás práce.“
Zvedla jsem se. Oči mi samy sklouzly k balkonu. Jan upustil cigaretu, žhavý konec mu propálil látku kalhot, ale on si toho ani nevšiml. Zíral na mého otce, jako by před ním stál duch s kontrolou z finančního úřadu.
Devatenáct minut. Přesně tolik stačilo, aby se Olomouc přestala podobat pasti.
Uvnitř vozu voněla kůže a cosi chladně jistého. Dívala jsem se na ruce; lak na palci byl definitivně sedřený od zipu kufru. Otec mlčel. Uměl mlčet tak, že ticho mělo větší váhu než jakýkoli křik.
Zastavili jsme u jeho olomoucké kanceláře nedaleko řeky. Šedá budova, sklo, ostraha u vstupu. Stačilo jeho kývnutí a sekretářka přede mě postavila šálek horkého čaje v tenkém porcelánu. Ne v mém otlučeném hrnku, který mi Marta Červenýová vyhrožovala vyhodit, ale v něčem lehkém a křehkém.
„Napij se,“ pronesl otec stručně. „A pak otevři notebook. Jsi logistik. Tak si spočítej trasu – jak ses dostala až sem.“
Přihlásila jsem se do internetového bankovnictví. Tři roky jsem v přístavu pracovala na jeden a půl úvazku, brala noční směny, abych zalepila Janovy „dočasné potíže v podnikání“. Tvrdil, že jeho přepravní firma balancuje nad propastí. Že musíme vydržet. Že já jsem jeho zázemí.
Ne, nebylo to k smíchu. Nejvíc nebolelo vyhazování z domu. Nejhorší bylo poznání, jak systematicky mě okrádali.
Čísla jsem zadávala automaticky, prsty běhaly po klávesnici jako při směně. V hlavě se skládal řetězec podvodu. Můj plat – šedesát pět tisíc korun. Jeho údajný – třicet. A pak účet, o kterém jsem netušila, který otec nechal prověřit jediným telefonátem na bezpečnostní oddělení banky.
Každého druhého v měsíci. Přesně, pravidelně, jako odjezdy regionálních vlaků. Čtyřicet pět tisíc korun odcházelo z Janova účtu na kartu Marty Červenýové. Tři roky v kuse.
Milion šest set dvacet tisíc korun.
Zírala jsem na monitor a cítila, jak se mi narovnávají záda. Žaludek, stažený poslední půlrok při každém otočení klíče v zámku, se poprvé uvolnil. Nebyla jsem přítěž. Byla jsem sponzorem jejich drzosti.
„On okrádal vlastního syna,“ vydechla jsem tiše. „Matěj Navrátil potřeboval logopeda, já brala dvojité směny… a on ty peníze posílal jí.“