„…v hodnotě tří milionů korun byly hrazeny z účtu Lenky Švecové. Máme k dispozici všechny účtenky i bankovní výpisy. Buď se tedy dohodneme na rozdělení podílů soudní cestou, nebo—“
„Nebo mi vrátíte peníze okamžitě,“ skočila jsem mu do řeči. „Můj podíl. Tady a teď.“
Jan Řezník střelil pohledem po své matce. Marta Červenýová zbledla tak rychle, jako by jí někdo vytáhl krev z tváří. Byla přesvědčená, že se „přítěž“ sbalila do dvou kufrů a navždy zmizela. Netušila, že během devatenácti minut jsem si nevzala zpátky jen otce, ale i vlastní hlas.
„Takovou částku nemáme…“ zachraptěla.
„Máte,“ odpověděla jsem bez mrknutí oka. „Na tom účtu, kam Jan posílal peníze ‚na horší časy‘. Otevřete aplikaci a pošlete je zpátky.“
Vzduch v obýváku zhoustl. Ticho bylo téměř hmatatelné. Z kuchyně se ozývalo pravidelné kapání z kohoutku – toho, který Jan už půl roku „zítra určitě opraví“.
Pozorovala jsem, jak se mu třesou prsty nad displejem telefonu. Každé klepnutí bylo váhavé, jako by doufal, že se zařízení zasekne a všechno se zruší. Nezaseklo. Částky se začaly přesouvat na můj nový, výhradně můj účet. Hlídala jsem čísla s přesností účetní.
Jeden milion.
Dalších sedm set tisíc.
Téměř vše, co stihli „zainvestovat“ do sebe.
Krátké pípnutí oznámilo poslední převod.
„Teď si vezmu své věci,“ pronesla jsem klidně.
V kuchyni jsem se zastavila u police. Stála tam modrá keramická hrnková klasika s drobným oťukem na okraji. Koupila jsem ji první týden po svatbě. Tenkrát jsem byla opravdu šťastná. Myslela jsem si, že budujeme domov. Ve skutečnosti jsem jen financovala kulisy pro jejich pohodlí.
Vzala jsem hrnek do dlaně, přejela prstem přes prasklinu… a vrátila ho zpátky.
„Klidně si z něj pijte, paní Červenýová. Já už o něj nestojím.“
Na chodbě mě Jan chytil za zápěstí.
„Leni, prosím… co kdybychom to zkusili kvůli Matějovi? Změním se. Přísahám.“
Ruku jsem mu nevytrhla. Jen jsem se na něj podívala tak, jako se dívám na nákladní loď, která zmeškala vykládku – bez emocí, s odstupem někoho, kdo už vystavil pokutu a uzavřel složku.
„Matěj Navrátil bude bydlet se mnou. V novém bytě. Ty budeš posílat alimenty. Včas. O to se postarají právníci mého otce.“
Sešli jsme před dům. Znovu jsem si na okamžik sedla na lavičku u vchodu, abych si zapnula kozačku. Bláto už zaschlo a ostré jarní slunce zaplavovalo dvůr téměř nepřátelskou září. Sousedé se dávno rozešli, ale bylo mi jasné, že zítra se celý dům dozví, jak „vetřelkyně“ odjela v černém SUV.
Otec stál opřený o auto.
„Hotovo?“ zeptal se stručně.
„Ano. Úplně.“
Kupodivu mi nebylo líto Jana. Litovala jsem tu mladší verzi sebe sama, která osm let obracela každou korunu a považovala za lásku už to, že ji nikdo neuhodil. Až teď mi došlo, že láska znamená něco mnohem prostšího – možnost volně se nadechnout.
Nastoupila jsem. Auto se pomalu rozjelo z dvora. Na balkon jsem se nepodívala. Jan tam nejspíš stál a kouřil svou poslední „bezplatnou“ cigaretu.
Večer vyzvednu Matěje z Písku. Vybereme mu postel do jeho nového pokoje. Modrou? Zelenou? Na tom nezáleží. Důležité je, že rozhodnutí bude na mně.
Doma bylo ticho.
A poprvé po letech to bylo ticho, které hřálo.