„To je ale drzost!“ vybuchla nahlas Marcela Hájeková a rozčileně přecházela po kuchyni. „Celé roky jsem ji živila, oblékala, starala se o ni… a takhle se mi odvděčí?“
Nemohla se smířit s tím, že si Tereza Urbanová plánuje pořídit vlastní byt a ani na okamžik neuvažuje o tom, že by matce přenechala podíl. Ta představa ji doháněla k nepříčetnosti.
„Musím za ní zajet a promluvit si s ní osobně. Tohle se po telefonu vyřešit nedá,“ bručela si pro sebe a už v hlavě spřádala plán.
Rodiče Terezy se rozešli, když jí bylo třináct. Návrh na rozvod podala Marcela. Ačkoli to dlouho nedávala znát, ve skutečnosti byla se svým manželem nespokojená téměř od začátku.
„Už mě nebaví počítat každou korunu!“ křičela tehdy na Karla Janečka. „Když jsme se brali, sliboval jsi mi život v dobrém i zlém. Jenže my jsme zůstali jen u toho zlého! Více než deset let žijeme na hraně. Kdy konečně přijde nějaký blahobyt? Já už takhle dál nemůžu. Podám žádost o rozvod!“
Karel, kterého její výstupy už dávno vyčerpávaly, jen unaveně přikývl. „Jak chceš. Ale Tereza půjde se mnou.“
„To si tedy piš, že ne!“ zvýšila hlas Marcela ještě víc. „Dcera zůstane doma. Nebudeš ji vláčet kdovíkam.“
Tereza si v koutku duše přála odejít s otcem, přesto nakonec zůstala s matkou. Vztahy v rodině byly napjaté už dávno před rozvodem a po něm se ještě zhoršily.
Paradoxně to byla právě Marcela, kdo rozchod inicioval, ale sotva soud rozhodl, začala z rozpadu manželství obviňovat vlastní dceru. Dřívější drobné hádky se změnily v otevřené konflikty.
Marcela však neměla v úmyslu zůstat sama dlouho. Věřila, že se znovu výhodně vdá, a k hledání vhodného kandidáta přistupovala s až překvapivou pečlivostí. Peníze, které Karel posílal na dceru, investovala především do sebe – nové šaty, kosmetika, kadeřník.
Tereza si toho samozřejmě všímala a ptala se na věci, které matce nebyly příjemné.
„Mami, roztrhl se mi batoh, kluci ve škole mi urvali popruhy. Když jsem tě prosila o nový, řekla jsi, že nemáme peníze. A odkud je tedy ten nový kostýmek?“ zeptala se jednou přímo.
„Tobě se snad musím z něčeho zpovídat?“ odsekla Marcela podrážděně. „Chodím do práce a vydělávám. A do mých výdajů ti nic není. Popruhy si přišij sama, nejsi z cukru. Do konce školního roku zbývají tři měsíce, to s tím vydržíš. Nový batoh kupovat nebudu.“
Muže, kteří se jí zdáli alespoň trochu perspektivní, si vodila domů bez většího rozmýšlení. Jenže žádný z nich se neukázal být vysněným princem. Nebyli to žádní boháči ani hvězdy byznysu, a když se ukázalo, že nehodlají odevzdávat celou výplatu do společné pokladny, vztahy během dvou či tří měsíců vyšuměly.
Karlovi se taková situace pranic nelíbila. Dceru navštěvoval pravidelně, a tak si nemohl nevšimnout, že se v bytě neustále střídají cizí muži.
„Marcelo, přestaň sem vodit kdekoho,“ napomínal ji rozzlobeně. „Ty ka…“