Marcela Hájeková se po prodeji bytu vrhla do nového života po hlavě. Začala řešit vlastní starosti a plány, takže na dceru jí nezbýval téměř žádný prostor. Tereza Urbanová mezitím zůstala prakticky sama. Když vypršela půlroční lhůta předplaceného nájmu, ujal se jí Karel Janeček a vzal ji k sobě.
Právě díky jeho podpoře se Tereza dostala na vysokou školu. Otec jí pomohl s přípravou na přijímačky, finančně ji podržel během studia a byl jí oporou i v začátcích kariéry. Po dokončení školy si našla práci ve svém oboru a postupně se postavila na vlastní nohy. S matkou se za těch osm let téměř nevídala. Občas si zavolaly, ale vždy jen tehdy, když měla Marcela náladu a sama se ozvala.
Jednoho rána zazvonil Tereze telefon nezvykle brzy. Na displeji svítilo otcovo jméno.
„Terezko, buď připravená, za chvíli jsem u tebe. Mám pro tebe skvělou zprávu,“ zněl nadšeně Karel Janeček.
„Co se děje, tati?“ nechápala ještě rozespalá dcera.
„Jedeme se podívat na byt. Tvůj byt!“ oznámil jí s radostí v hlase. „Chtěl jsem tě překvapit až hotovou věcí, ale bál jsem se, aby ses pak nezlobila, kdyby ti něco nesedělo. Radši se pojď podívat sama.“
Tereza zůstala stát jako opařená. Tak velkorysý dar opravdu nečekala. Až cestou jí otec prozradil, že začal spořit na její budoucnost ještě dávno před rozvodem s Marcelou. Trvalo mu téměř patnáct let, než naspořil dostatek peněz.
Byt byl dvoupokojový, prostorný a plný světla, nacházel se v novostavbě nedaleko centra. Tereze se zalíbil na první pohled. Zatímco majitel probíral s Karlem Janečkem podrobnosti koupě, neudržela své nadšení a vytočila matčino číslo.
„Mami, představ si to — táta mi kupuje byt! Dva pokoje, kousek od centra!“ chrlila ze sebe šťastně.
Na druhém konci se ozvalo chladné: „No to je tedy novinka. A kde na to vzal?“
„Šetřil skoro patnáct let. Odkládal si stranou, aby mi jednou mohl pomoct. Konečně budu mít vlastní domov.“
Marcela si odfrkla. „Samozřejmě. To se to šetří, když rodinu nechá žít skoro o chlebu a vodě. No nic, gratuluju ti. Já teď nemám čas, práce nad hlavu.“
Radost dcery ji nijak netěšila. Naopak — uvnitř ji bodla nepříjemná závist. Nechápala, proč by Tereza měla mít něco, co jí samotné začínalo chybět.
Život s Vladimírem Kovářem totiž zdaleka nebyl tak idylický, jak si vysnila. Krátce po svatbě se ukázalo, jaký ve skutečnosti je. Peníze držel pevně pod kontrolou, každou vydanou korunu chtěl doložit účtenkou, které si pečlivě lepil do sešitu. Prostředky z prodeje bytu si ponechal celé a Marcela z nich neviděla téměř nic.
Poslední dobou jí navíc stále častěji vyčítal i maličkosti.
„Je vidět, že jsi z města,“ utrousil pohrdavě. „Na statku jsi k ničemu. Kurník neumíš pořádně vyčistit, slepici oškubat taky ne. Někdy si říkám, proč jsem se s tebou vůbec dával dohromady.“
Marcela cítila, jak se pod ní půda začíná propadat. Co když se Vladimír jednou opravdu rozhodne ji vyhodit? Kam by šla? Byt už dávno neměla a peníze z jeho prodeje zmizely neznámo kde. Věděla, že z lakotného farmáře by nevymámila ani korunu.
Začala proto přemýšlet o zadních vrátkách. Napadlo ji, že by nebylo špatné, kdyby na ni Tereza přepsala polovinu nového bytu — měla by se kam vrátit, kdyby se situace doma vyhrotila.
Nechtěla to odkládat. Ještě ten večer dceři zavolala a zvolila opatrný tón.
„Víš, Terezko, poslední dobou se mi nežije zrovna lehce. Vladimír je pořád podrážděný, pořád si na něco stěžuje a my se jen hádáme…“ začala nenápadně a v jejím hlase zaznívala směs lítosti i skrytého záměru.