„…Ty se vůbec nestydíš?“ dokončil Karel Janeček rozhořčeně větu, kterou před chvílí začal. „Jaký příklad tím dáváš Tereze? A nebojíš se ani trochu? Máš doma dospívající dceru a přesto sem taháš jednoho cizího chlapa za druhým! Okamžitě s tím přestaň, tohle už je za hranou!“
Marcela Hájeková se nenechala zahanbit. Jen si pohrdavě odfrkla a založila ruce na prsou. „Karle, ty mi opravdu nemáš co poroučet,“ odsekla ostře. „Byt patří mně a jsem svobodná ženská. Budu se stýkat s kým chci a kdy chci. Nemáš právo mi něco zakazovat.“
Když bylo Tereze Urbanové patnáct, zdálo se, že Marcela konečně zakotvila. Do jejího života vstoupil Vladimír Kovář – bývalý voják s přísným vystupováním a pevným hlasem. Neučaroval jí jen svou rozhodností, ale i tím, že provozoval menší podnikání. Na okraji města choval křepelky a dodával vejce do okolních obchodů.
Protože Vladimír nemohl opustit svůj dům a hospodářství, padlo rozhodnutí rychle. Marcela sbalila kufry, nechala patnáctiletou dceru samotnou v bytě a odstěhovala se za novým partnerem budovat „společnou budoucnost“.
„Už nejsi malé dítě, zvládneš to,“ prohlásila při odchodu chladně. „Chovej se slušně a hlavně sem nikoho nevoď. Jestli se něco dozvím, budeš toho litovat.“
Karel však dceru nenechal napospas osudu. Po celé dva roky, kdy si jeho bývalá žena hrála na nový život, Terezu pravidelně navštěvoval. Vozil jí nákupy, přispíval na oblečení a kontroloval, jestli jí nic nechybí.
Na rozdíl od matčiných obav Tereza žádné večírky nepořádala. Veškerý čas věnovala škole. Učení pro ni bylo únikem i nadějí, že jednou bude žít jinak.
Krátce před jejími sedmnáctými narozeninami se Marcela nečekaně objevila zpátky ve městě. Zavolala si dceru k sobě a bez zbytečných okolků spustila:
„Terezko, budu po tobě něco chtít.“
„Co se děje?“ zeptala se dívka opatrně.
„Přestěhuješ se k tátovi. Už dlouho mě prosí, abych tě k němu pustila, tak mu vyhovím. Tenhle byt prodám. S Vladimírem nutně potřebujeme peníze. Chceme rozšířit chov, pořídit další drůbež, postavit nové kůlny, koupit inkubátory i krmivo. Bez kapitálu to nejde.“
Tereza zůstala stát jako opařená. „Prodat? A co já? Kam mám jít?“
Marcela mávla rukou. „Nějak to zařídíme. Jsi přece hlášená u Karlovy matky, tak můžeš být tam.“
„Mami, víš přece, že u babičky není místo. Bydlí tam strejda s rodinou, dva pokoje pro všechny. To přece nejde.“
„Dobře, dobře,“ ustoupila neochotně. „Z peněz z prodeje ti něco seženu. Ale pospěš si, kupci už čekají a já nemám čas.“
Sliby však zůstaly jen slovy. Marcela nakonec Tereze pronajala malý byt, zaplatila nájem na půl roku dopředu a s utrženými penězi odjela zpět k Vladimírovi.
Když se dcera ozvala s výčitkami, odbyla ji bez špetky studu: „Můžeš být ráda, že jsem do tebe vůbec něco investovala. Jsi zdravá, tak si najdi práci. Mě stálo dost úsilí ten byt vůbec prodat.“
Pak dodala, že je nejvyšší čas, aby se Tereza postavila na vlastní nohy a přestala od matky očekávat další podporu.