Tereza na druhém konci chvíli mlčela. O takových věcech se spolu dosud nikdy nebavily, a tak ji matčina otevřenost zaskočila.
„Mami, jestli ti to nevyhovuje, tak od něj odejdi,“ odpověděla nakonec opatrně. „Proč bys měla zůstávat tam, kde ti není dobře? Je to přece tvoje rozhodnutí. Nikdo jiný za tebe žít nebude.“
Marcela Hájeková si povzdechla tak hlasitě, aby to dcera slyšela. „To se snadno řekne, jenže kam bych šla? Nemám se kam vrtnout.“
„Byt už nemáš, to je pravda,“ připustila Tereza. „Tak se obrať na soud a rozdělte si to, co jste spolu nabyli. Jiná možnost mě nenapadá.“
„To nepůjde,“ namítla Marcela unaveně. „S Vladimírem jsme se nikdy nevzali. Žijeme spolu bez papíru. Ze začátku jsme o svatbě mluvili, pak jsme to pořád odkládali… a nakonec jsme si zvykli.“
„Pak ti asi moc neporadím,“ odpověděla Tereza chladněji než předtím. „Zkus se poradit s právníkem. Třeba existuje cesta, jak z něj získat aspoň část peněz z prodeje bytu.“
Marcela však její návrhy odbyla. „Terezo, nevolám ti kvůli tomu. Přemýšlela jsem o jiné věci. Chtěla bych, abys mi ve svém novém bytě vyčlenila podíl. Stačila by jedna místnost, oficiálně napsaná na mě.“
Dcera zůstala v šoku. „Prosím? A proč bych to měla dělat?“
„Co když mě Vladimír jednoho dne vyhodí i s kufrem? Mám skončit na ulici? Kdybych měla u tebe svůj díl, měla bych jistotu. Všechno bychom nechaly zapsat právně, aby ses mě pak nemohla zbavit. Myslím, že je to rozumné.“
Tereza chvíli váhala, pak se zeptala přímo: „A proč sis jistá, že ti něco daruju? Ten byt kupuje táta ze svých peněz. Opravdu pochybuju, že by souhlasil s tím, aby sis z něj ukrojila část. A to je jen první věc.“
Nadechla se a pokračovala pevněji: „A za druhé – když jsi před osmi lety prodávala náš byt, na mě jsi nemyslela. Slíbila jsi, že mi pořídíš aspoň malý pokoj, ale nakonec jsi si to rozmyslela. Zaplatila jsi mi půl roku nájem a pak jsi zmizela z mého života. Přijde ti to jako chování mámy?“
„Nezačínej s výčitkami,“ ohradila se Marcela podrážděně. „Jsem dospělá a rozhoduju se sama. Vychovala jsem tě, živila tě, oblékala. Co víc ještě chceš? Normální dcera by matce přepsala celý byt, a já po tobě chci jen jednu místnost. To ti připadá tak strašné?“
„Jednu místnost?“ zopakovala Tereza nevěřícně. „Zajímavé, jak tomu říkáš maličkost. Nehodlám nikomu převádět žádné podíly. Táta byt koupí a daruje ho mně. Pokud bys někdy byla v opravdové nouzi, nechala bych tě u sebe měsíc, možná dva. Ale trvale se o majetek dělit nebudu.“
To už bylo na Marcelu příliš. Hovor ukončila rozzlobeně a ještě několik dní poté se snažila s dcerou setkat osobně. Karel Janeček jí však dal jasně najevo, že o podobné diskuse nestojí, a dveře před ní zavřel.
Tereza sice s otcem nebydlí, ale vídají se pravidelně a mají si co říct. Marcela mezitím dělá všechno pro to, aby si udržela místo v domě Vladimíra Kováře co nejdéle. Dobře totiž ví, že jinou jistotu nad hlavou momentálně nemá.