Radka Malýová postávala na autobusové zastávce už dobrých patnáct minut a kromě ní se tam neukázal vůbec nikdo. Přemítala, jestli dnes všichni jezdí na chalupy výhradně autem. Co když byl spoj zrušený a Dagmar Němecová o tom nevěděla? Anebo si spletla jízdní řád?
Napadlo ji, co si teď počít. Pěšky se přece do města vydat nemůže – došla by tam snad až za tmy, a to ještě s těžkým vědrem plným rybízu. Vrátit se zpátky na zahradu? To by znamenalo další dva kilometry chůze. To rozhodně ne. Nejrozumnější by bylo stopnout si nějaké auto. Jenže silnice zůstávala téměř prázdná a pár projíždějících vozů kolem ní jen prosvištělo bez zpomalení. V duchu si vyčítala, že na ten výlet vůbec kývla. Lakota je hrozná vlastnost – když je něco zadarmo, člověk má pocit, že si to prostě musí vzít.
Pozvání přišlo včera od Dagmar, která pracovala jako instrumentářka na chirurgii.
„Letos máme tolik ovoce, že nevíme, co s ním,“ líčila nadšeně. „Rybíz je obrovský, větve se pod ním ohýbají. Takovou úrodu nepamatuju. A máme i angrešt.“
„Tak zavařujte, dělejte marmelády a kompoty,“ navrhla Radka.
„Už jsem navařila dost. A ještě nám zůstaly zásoby z loňska. Děti jsou pryč, každé bydlí jinde, pro nás dva je toho zbytečně moc. Sousedé mají totéž. Zavezeme tě tam autem. My tam asi přespíme, ale autobus do města jezdí, odjedeš bez problémů. Vezmi si něco obyčejného na sebe a holínky, když nemáš, půjčím ti.“ A tak Radka souhlasila.
Večer doma oznámila: „Klaudie Mareková, zítra jedu na zahradu na rybíz. Pohlídej Mojmíra Vacka, ať celé hodiny nesedí u počítače. A dej mu najíst. Pokusím se vrátit brzy.“
Dcera se zatvářila kysele. „Proč se někam trmácet? Na trhu je ovoce hromada.“
„To ano, jenže tady je zadarmo. Až si sama vyděláš, můžeš utrácet podle chuti,“ odvětila Radka klidně.
„No dobře,“ zabručela Klaudie. „Ale večer půjdu s Terkou ven, platí?“
„Ty jedna vyděračko,“ usmála se Radka.
Klaudii bylo patnáct a začínaly ji zajímat lásky. Mojmír měl deset a od monitoru by se neodtrhl, dokud by mu oči nezčervenaly. Radku napadlo, že by ho měla vzít s sebou, aspoň by se nadechl čerstvého vzduchu. Neměla však košík, a tak si připravila raději plastové vědro, aby se plody nepomačkaly.
Mojmír ale výlet rázně odmítl.
Dagmar s manželem přijeli druhý den v osm ráno; děti ještě spaly. Cesta trvala něco přes hodinu. Na místě Radce ukázali rozlehlý pozemek s jabloněmi, hrušněmi, švestkami a dlouhými řadami keřů obsypaných rybízem. Provedli ji i domem, kde se dalo pohodlně bydlet celoročně. Dagmar se zmínila, že až s mužem půjdou do důchodu, přestěhují se sem natrvalo.
Vzduch za městem byl svěží a okolní krajina působila uklidňujícím dojmem. Po šálku čaje se Radka pustila do sběru. Bobule byly skutečně veliké a překvapivě sladké, hlavně ty černé. Za necelou hodinu naplnila vědro až po okraj a sama se jich najedla tolik, až jí trnuly zuby. Nakonec mezi vrstvy vložila šátek, aby se plody neslily dohromady. Představovala si, kolik z nich udělá marmelády a želé.
Nejraději by se vydala hned zpátky, jenže Dagmar ji zadržela, dokud ji nepozvala ke stolu. Po práci na zahradě a na čerstvém vzduchu jí pořádně vyhládlo, a tak si Radka s chutí dala i jednoduchý domácí oběd, který jí Dagmar připravila.