Když dojedl, otřel si ubrouskem rty a ještě jednou s uznáním přikývl. „Opravdu výborné.“
Radka Malýová se pousmála, ale vzápětí ji napadla jiná věc. „Můžu se zeptat… jak jste vlastně zjistil číslo mého bytu?“
Marek Řezník se opřel v židli a pobaveně se na ni zadíval. „Kdysi jsem pracoval u záchranářů. Najít správné dveře není nic složitého. Zavolal jsem do prvního bytu v domě a zeptal se, kde bydlí Radka Malýová. Zdá se, že jste tu známá osobnost.“
„To bude asi paní Božena Míkaová,“ zasmála se Radka. „Dělám zdravotní sestru. Lidé z okolí si ke mně chodí nechat změřit tlak nebo píchnout injekci. Starším se nechce prosedět půl dne v čekárně.“
„Tak to máte můj obdiv. A ještě jednou děkuju za oběd.“
„Já děkuju vám. Kdybyste mě tehdy nesvezl, možná bych tam na zastávce stála dodnes.“
„Někdo jiný by vás určitě naložil,“ namítl lehce, pak zvážněl. „Doufám, že to nebude troufalé… Nešla byste se mnou někdy do kina?“
Díval se jí přímo do očí. Odmítnout se jí nechtělo. Vlastně ani nevěděla proč by měla. Po krátkém zaváhání přikývla.
V úterý po své denní směně se opravdu sešli před kinem. Film si užila víc, než čekala, a když ji Marek doprovázel domů, panovala mezi nimi zvláštní lehkost.
„Nemyslíte,“ nadhodil s úsměvem, „že jako slušný muž bych si vás měl vzít? Přece jen jsme spolu strávili hodinu a půl sami v autě.“
„To je pádný důkaz,“ zasmála se Radka a lehce se začervenala. „Jenže mám dvě děti. Ty by k tomu měly mít co říct.“
„Samozřejmě. Co kdybych vás všechny o víkendu pozval na chatu? Udělám grilování, děti se proběhnou venku.“
Bylo to mezi nimi nečekaně přirozené, jako by se znali dávno. Radka už přestávala věřit, že ji ještě někdy potká něco hezkého. A teď stála před možností, která voněla novým začátkem.
„Na sbírání lesních plodů si troufnu,“ poznamenala nejistě.
„Ale já vás nezvu na brigádu,“ usmál se. „Chci vás rozmazlovat.“
Celý týden chodila s lehkostí v kroku. Klaudie Mareková přijala zprávu o víkendové návštěvě s nedůvěrou, zato Mojmír Vacek byl nadšený. Nakonec jela i Klaudie, spíš ze zvědavosti.
Na chatě Marek vyprávěl historky ze své služby. Mojmír ho poslouchal s otevřenou pusou a držel se ho jako stín. Postupně roztála i Klaudie a začala se vyptávat.
„Dej jí čas,“ zašeptal Marek Radce. „Přijme mě.“
Radka je pozorovala a v duchu ji zamrazilo při představě, že by tehdy autobus přijel včas. Nepotkali by se. Její život by zůstal stejný, prázdný. Jak jen mohla předtím fungovat bez něj? V hlavě jí zazněl úryvek písně: „Děsí mě pomyšlení, že bych otevřel jiné dveře…“
Dva unavení lidé se potkali náhodou na cestě. Anebo to žádná náhoda nebyla. Skutečná náhoda by byla, kdyby se minuli.
Když jí začátkem září Dagmar Němecová znovu navrhla výpravu na chatu pro švestky, Radka se jen usmála a zavrtěla hlavou.
„Díky, ale při minulé cestě jsem tam našla něco mnohem cennějšího. Svůj osud.“
„Požádal jsem svou ženu o ruku třetí den po seznámení a celý život jsem litoval jen těch dvou dnů, kdy jsem to ještě neudělal.“
Vladimír Urban
„Představil jsem si, že k ní přijdu a řeknu: ‚Dobrý den, opravdová ženo.‘ A ona mi zpoza své plachosti odpoví: ‚Dobrý den, muži. Jste skutečný?‘“
Přemysl Červený, Kde se povalují polibky