Marek Řezník se zasmál tak upřímně, až to Radku přimělo pousmát se s ním.
„Osud to zařídil po svém,“ pokrčil rameny. „Nestihl jsem se oženit v pravý čas, a když jsem chtěl později, žádná už nechtěla žít s chlapem, který je pořád na telefonu. Jedna žena se dokonce zdála být ta pravá. Byla mezi námi jiskra. Přijela sem, rozhlédla se… a za týden byla pryč.“
Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval: „Pak tu byla jedna zdravotní sestra z nemocnice. Bystré oči, hezký úsměv. Málem jsem se zakoukal. Jenže měla manžela. A tak jsem zůstal sám. Nevadí. Zvykl jsem si. Dokud mám sílu, pracuju na zahradě. Člověk musí něco dělat. A co váš muž?“
Radka sklopila oči k vědru na klíně. „Netuším, kde je. Odešel, když bylo synovi sotva rok. Našel si mladší.“
Auto tiše projíždělo ulicemi a rozhovor plynul dál, nenuceně, jako by se znali déle než pár hodin.
„Tady je zastávka, můžete mě vysadit,“ navrhla po chvíli.
„Kdepak. Odvezu vás až domů,“ namítl klidně. „Nikdo na mě nečeká a těch pár minut navíc mi život nezmění. Nadiktujte adresu.“
Poslechla.
„A číslo bytu?“ dodal.
„Proč byste ho potřeboval?“ podivila se.
Jen se znovu rozesmál, ale víc nevysvětlil.
Před domem vystoupila a poděkovala mu za pomoc. Nabídl se, že jí vědro odnese nahoru, ale Radka odmítla. Chtěla působit silně. Narovnala záda a zamířila ke vchodu, i když ji ruce bolely. U dveří se ještě ohlédla. Auto už mizelo za rohem. Zvláštní zklamání jí projelo hrudí. Tolik se snažila držet rovně, a on se ani nepodíval. „Co sis namlouvala,“ pokárala se v duchu.
Jakmile otevřela byt, přivítala ji hlasitá hudba. Klaudie Mareková s kamarádkou poskakovaly před zrcadlem a napodobovaly zpěvačku z právě znějícího světového hitu.
„Mami, kde jsi tak dlouho?“ vyhrkla dcera.
„Zdržela jsem se. A kde je Mojmír?“ zeptala se Radka.
„Ve svém pokoji, kde jinde. My už půjdeme, jo?“
„Jedly jste? Mám čerstvé jahody, jsou výborné,“ zamračila se lehce.
„Později,“ mávla rukou Klaudie a zmizela ze dveří.
„V devět chci, abys byla doma!“ zavolala za ní Radka.
Pak zamířila k synovi. Seděl u počítače se sluchátky na uších a zcela pohlcený obrazovkou. Tiše k němu přišla a sluchátka mu stáhla.
„Mami!“ otočil se překvapeně Mojmír Vacek.
„Ty tu sedíš celý den? Nemohl bys jít ven? A obědval jsi?“ povzdechla si.
„Jo,“ odpověděl stručně a znovu si nasadil sluchátka.
Únava na ni dolehla naplno. Vědro s jahodami zůstalo stát v předsíni. Řekla si, že si na chvíli lehne a pak je zpracuje. Aniž by se převlékla, natáhla se na pohovku – a během několika minut usnula.
Probudil ji Mojmír.
V první vteřině si myslela, že zaspala službu v nemocnici, a prudce se posadila.
„Mami, někdo za tebou přišel,“ oznámil.
Otočila se ke dveřím – a tam stál Marek Řezník.
„Nechala jste si u mě v autě bundu,“ řekl klidně.
„To snad není možné… ani jsem si nevšimla,“ rozhlédla se zmateně po bytě.
Vzpomněla si, jak si ji během jízdy sundala a hodila dozadu na sedadlo. „Jsem ale nešika. A ještě takhle rozcuchaná,“ problesklo jí hlavou. Převzala od něj bundu a rozpačitě se usmála.
„Tak já půjdu,“ naznačil.
„Počkejte! To bych byla nevděčná. Dáte si oběd? Říkal jste, že vás nikdo nečeká. Mám polévku a dělala jsem i domácí knedlíky…“
„Knedlíky? To zní lákavě,“ pousmál se.
Radka rychle ohřála polévku a postavila vodu na čaj.
Marek jedl s chutí a každé sousto poctivě chválil. Bylo pro ni překvapivě příjemné sledovat, jak si pochutnává. Její bývalý muž totiž nikdy nedokázal poděkovat – ani jednou neřekl, že mu oběd opravdu chutnal.