Polévka byla jen narychlo uvařená, obyčejná, a k ní talíř pohanky s opečenými párky, přesto jí chutnalo víc než jakékoli slavnostní menu.
Dagmarin manžel ji potom naložil do auta a odvezl na autobusovou zastávku. Cestou poznamenal, že spoj by měl dorazit zhruba za dvacet minut. Když ale Radka Malýová vystoupila a rozhlédla se kolem sebe, projel jí nepříjemný pocit – široko daleko nikdo. Žádní lidé s taškami, žádné další čekající postavy. Překvapilo ji to. Muž ji však uklidnil, že v sobotu se z chat vrací málokdo. Zato v neděli prý bývá narváno k prasknutí, protože všichni pospíchají zpátky do města do práce. S těmi slovy odjel a Radka zůstala sama – jen ona, silnice a vědro plné lesklých bobulí.
Uběhlo dobrých třicet minut a po autobusu ani stopy. Nikdo další nepřišel, nikdo, koho by se mohla zeptat. Ticho přerušovalo jen občasné zahoukání auta v dálce. Začala být nervózní. Přešlapovala, chodila sem a tam a vyčítala si, že si nezjistila jízdní řád. Stačilo se zeptat, kdy jede další spoj, a nemusela by teď tápat. Nakonec jí došlo, že jedinou možností bude zkusit stopovat. Zhluboka se nadechla, postavila se blíž k silnici a zvedla ruku.
Několik aut ji minulo bez zpomalení. Až tmavý terénní vůz přibrzdil a zastavil kousek před ní. Okénko u řidiče sjelo dolů.
„Jedete do města? Nastupte,“ ozval se muž za volantem.
Radka zaváhala. Kdyby vedle něj seděla žena, neváhala by ani vteřinu.
„Copak, bojíte se?“ usmál se. „Vypadám snad jako lupič? A co bych vám asi tak sebral – to vědro? Těch mám na zahradě hromady. Nebo se vám nelíbím? Tak co, pojedeme, nebo si počkáte na hezčího řidiče? Když autobus nepřijel načas, dnes už nejspíš nepřijede vůbec. Tady to tak chodí.“
„A poslední spoj?“ zeptala se opatrně.
„Kolem sedmé, jestli vůbec vyjede. To tu chcete stát až do večera?“ pokrčil rameny. „Jak myslíte, já jedu.“ Už sahal po tlačítku, aby vytáhl okénko zpátky nahoru.
„Počkejte!“ vyhrkla rychle. Rozběhla se pro vědro, které nechala u lavičky, a přinesla ho k autu. Muž jí ho vzal a uložil do kufru. Radka mezitím otevřela zadní dveře a posadila se dozadu.
„Tak to ne,“ ohradil se pobaveně. „Sedněte si dopředu. Takhle se špatně povídá.“
Chvíli váhala, pak si přesedla na místo spolujezdce.
„Hned je to lepší,“ kývl spokojeně. „Nikdy jsem vás tu neviděl. Jste tu na návštěvě?“
„Kamarádka mě pozvala na sběr ovoce,“ odpověděla. „Moc vám děkuju, že jste zastavil. Už jsem nevěděla, co si počít. Její manžel mě hodil na zastávku, ale oni zůstávají přes noc. Já musela zpátky, doma mám děti. Stačí, když mě vezmete do města, dál už si poradím sama.“
„Sama,“ zopakoval s lehkým pobavením. „A jak vám mám vlastně říkat?“
„Radka. A vy jste zastavil proč? Ostatní projeli bez povšimnutí.“
„Radka… hezké jméno. Tak se jmenovala moje babička,“ pousmál se. „Já jsem Marek Řezník. S těmi autobusy je to tu bída, tak občas někoho svezu. Někdy se mi do auta nahrne půlka osady. Dřív jsem pracoval u záchranářů. Po rodičích mi zůstal byt i tahle chata. Chtěl jsem ji prodat, ale nakonec jsem si tu zvykl. Člověk si tu vyčistí hlavu. A navíc neumím zahálet. Mimochodem, váš muž vás pustil samotnou? Takovou ženu bych samotnou s vědrem rozhodně neposlal.“
Radka se na něj podívala s náznakem úsměvu. „To je chytrá taktika, jak zjistit, jestli jsem vdaná? Nejsem. Ale mám dvě děti.“
„Tak to jste vlastně bohatá,“ poznamenal tiše. „Já jsem sám. Dřív tu byli aspoň rodiče, teď už nemám nikoho. Ani ženu, ani děti.“
„Jak to?“ podivila se Radka. „To se žádná žena nenašla, která by s vámi chtěla být?“