„Co to, proboha, provádíte s mým dítětem?!“
Včera večer se vrátila ze služební cesty o den dřív, než původně plánovala, a dnešní dopoledne si chtěla užít pomalu a bez spěchu. Procházela se parkem, kde červencové slunce prosvítalo korunami stromů a na trávnících se třpytily zlatavé odlesky. Vzduch byl prosycený vůní rozkvetlých záhonů a Tereza Křížová si poprvé po náročném týdnu dopřála chvíli klidu.
Pak se ale zarazila tak prudce, až se jí rozbušilo srdce.
Kousek od sebe zahlédla Elišku Bártovou v růžovém tričku. Holčička kráčela vedle vysokého muže, který ji držel za ruku a cosi jí vyprávěl. Tereza vyrazila vpřed bez přemýšlení, doběhla k nim a jediným pohybem si dceru přitiskla k sobě.
„Maminko!“ vykřikla Eliška nadšeně a pevně ji objala kolem krku.
Neznámý muž ucouvl a překvapeně zamrkal.
„Co si to dovolujete? Za koho mě máte?“ ohradil se podrážděně a posunul si brýle, které mu sklouzly po nose. „Říkáte si matka, ale dítě vám tu běhá samotné! Našel jsem ji tady bez dozoru. Chtěl jsem ji odvést k ostraze.“
Tereza na něj několik vteřin jen zírala, neschopná slova. Postupně jí docházelo, co se vlastně stalo, a prudká vlna paniky opadla.
„Promiňte… já jsem se jen strašně lekla,“ vydechla tiše.
„To chápu,“ zamumlal muž, potřásl hlavou s neskrývanou výčitkou a odešel po štěrkové cestě pryč.
Tereza odnesla Elišku k malému fontánovému bazénku uprostřed parku a posadila se s ní na lavičku.
„Eliško, pověz mi, proč jsi byla v parku sama?“ zeptala se jemně a uhladila jí rozcuchané kudrlinky.
Holčička si špičkou sandálků houpala nohama a zamyšleně funěla.
„Teta Lenka říkala, že na koníčky už pro mě není místo. Že může jen Matěj Doležal, protože je větší. Posadila mě na lavičku a řekla, ať nikam nechodím a tiše čekám.“
„Nechala tě tam samotnou?“ Tereze ztuhl hlas.
„Jo. Já jsem se pak nudila, tak jsem šla k jezírku koukat na kachny. A když jsem se vrátila, teta Lenka už tam nebyla. Hledala jsem ji… a pak jsem začala brečet.“
Tereza si dceru pevně přitiskla k hrudi. Hlavou jí vířily otázky. Proč je Eliška s její švagrovou, když měla být v dětském táboře, kam ji před třemi týdny odvezla tchyně?
Alena Kubešová tehdy tak přesvědčivě vychvalovala soukromý tábor své známé Ivany Matouškové nedaleko Písku. Ukazovala fotografie na tabletu – světlé pokoje, prostornou jídelnu, hřiště plné atrakcí a dokonce i bazén. Cena byla vysoká, ale Tereza neměla moc na výběr. Manžel byl pracovně mimo republiku, spolehlivou chůvu by nesehnala ze dne na den a služební cestu zrušit nemohla.
„Mami, půjdeme už domů?“ zatahala ji Eliška za rukáv. „Mám hlad… a za chvíli začíná Luntík.“
Tereza ji pohladila po tváři. „Půjdeme, zlatíčko. Ale nejdřív najdeme tetu Lenku a zjistíme, co se tu vlastně děje.“
Zvedla se z lavičky a pevně sevřela dceřinu ruku.
„Ukaž mi, kde je ten Matěj na konících.“
„Tam, kde hraje hudba!“ ukázala Eliška směrem k barevným atrakcím, odkud se ozýval veselý kolotočový popěvek.
Společně se vydaly po hlavní cestě lemované pečlivě upravenými záhony a zamířily k místu, odkud doléhal smích dětí a hlasitá hudba.